V prostorách Green Table by Veolia na pražské Florenci se zpočátku probírala rizika dodávek plynu. Miroslav Lopour, manažer strategické legislativy a udržitelnosti společnosti Sev.en, upozornil, že plyn je komodita, kterou Evropská unie v podstatě nemá (pouhých deset procent) a kterou musíme nákladně dovážet. Závisí to přitom na politických dohodách, jež bývají volatilní, protože sama politika je nevyzpytatelná.
„Jak říká velký energetický odborník John M. Roberts – ropa je o penězích, plyn o politice,“ prohlásil Lopour. V současnosti Česko bere LNG plyn ze tří zemí – USA (asi čtyřicet procent), Ruska a Kataru –, tedy od států, které už nejsou politicky zcela předvídatelné. Navíc existují slabá místa v distribuci plynu z Německa, jež má vlastní obrovské potřeby. Spotřeba plynu je také velmi sezonní, osmdesát procent spotřebujeme v zimě, což se musí při plynové transformaci energetiky zohlednit. „Plyn je odpověď na současnou situaci, ale s riziky, která nikdo neřeší,“ dodal manažer Sev.en Miroslav Lopour.
Plynu je ve světě dost
Temné barvy úvodu debaty o době plynové se nelíbily generálnímu řediteli České plynárenské společnosti (ČPS) Josefu Kotrbovi. „Na straně nabídky bych tu černou barvu, kterou tu maloval Miroslav Lopour, neviděl. Plynu je dost. Kapacity LNG po celém světě rostou rychleji než těžba. Je to rozhodně flexibilnější zdroj než plyn v trubkách,“ vysvětloval Kotrba. Že se dá dlouhodobě žít z LNG plynu, dokazuje mimo jiné Japonsko, které využívá výhradně LNG, má obrovskou spotřebu a nemá s tím problémy.
Účastníci druhého diskusního panelu, zleva Josef Kotrba, generální ředitel Českého plynárenského svazu, Martin Hájek z Teplárenského sdružení ČR, energetický expert Vratislav Ludvík, Stanislav Mikeska, výkonný ředitel Alatyr Group a moderátor EBB Petr Fischer
Kotrba dále mluvil o base loadu, tedy základním stabilizátoru energetické sítě, který běží neustále. V Česku je to jádro a uhlí, jež jako zdroj base loadu v době obnovitelných zdrojů energie (OZE) odpadá jako ekonomicky neudržitelný a nepružný. Je přitom zřejmé, že OZE budou dál přebírat velkou část energetického výkonu, třeba i proto, jak připomněl ředitel ČPS Kotrba, že na všech veřejných budovách bude povinné osazení solárními panely. Plynové elektrické zdroje kombinované s teplárnami by měly právě vyrovnávat výpadky OZE. Měly by běžet, když „nesvítí a nefouká“.
„Ale zacházejme s plynem úsporně,“ vyzýval šéf ČPS, „nemá cenu dotovat nové plynové zdroje, aby vyráběly v base loadu, potřebujeme vyrábět, jen když je to potřeba, pružně, vybudovat kapacitní mechanismy.“ Největší nebezpečí při přechodu na plyn vidí Kotrba v regulatorní oblasti. Například regulace emisí metanu, kterou nově zavádí Evropská unie v každé části plynového řetězce, kde by se měly vykazovat metanové úniky, tedy kolik emisí metanu s sebou celý proces táhne, působí zejména na prodejce LNG jako absurdní požadavek a překážka výhodného byznysu. Podobně se k úvodnímu černému zabarvení debaty vyjadřoval Tomáš Vyležík, obchodní ředitel distribuce Net4Gas. Trh LNG je podle něho globální a vždy na něm máme alternativu. I terminály a přívodné kanály distribuce se dají dobře zajistit, nejsme „závislí na jedné trubce“. „Import do EU lze nahradit odkudkoli, plynu je ve světě dost,“ zopakoval. Net4Gas je podle Vyležíka připraven i na zvýšenou potřebu související s koncem uhlí.
Tu ve svém kritickém vystoupení vykreslil Stanislav Mikeska z Alatyr Group, jenž popsal obrovský růst potřeby plynu, včetně úzkých hrdel na hranicích. „Takové množství plynu nejen nebudeme moct sehnat, ale ani do republiky dopravit,“ tvrdil Mikeska, jehož vizi však odmítli všichni ostatní účastníci.
Postaví se něco do roku 2030?
Nárůst potřeby plynu po výpadku uhlí by podle Vyležíka neměl být dvojnásobný, jak tvrdil Mikeska, ale jen zhruba 20 až 30 procent. „My máme momentálně paroplyn Počerady, ale chystají se další čtyři projekty, připojení se plánuje kolem roku 2030,“ vysvětloval obchodní ředitel Net4gas. Podle Vyležíka dost pomůže schválený „lex plyn“, který urychluje povolovací procesy, vyvlastňování a podobně. „Musíme ale vidět, že připojování od začátku do konce trvá až tři roky.“ Ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček (STAN) pro týdeník Euro na začátku roku řekl, že stát plánuje výstavbu tří až čtyř zařízení o celkovém výkonu 2 500 až 3 000 MW. Vyležík ale nechtěl potvrdit, že do roku 2030 něco nového stát bude. „Mohlo by se něco postavit, připojení je připraveno,“ pronesl. Náklady na distribuci jdou v takových případech do stovek milionů korun na jeden zdroj.
Na plyn přecházejí i české teplárny. Jiří Feist, člen představenstva Energetického a průmyslového holdingu (EPH), připomněl, že EPH je v této oblasti v Česku činný ve třech lokalitách: Komořany, Opatovice a Plzeňsko.
„Projekty na přechod od uhlí jsme dávno rozjeli, rozhodli jsme se sami, protože uhlí nedává ekonomicky smysl už dlouho. Čerpáme peníze z modernizačního fondu, kde je na tyto účely z emisních povolenek 160 miliard korun. Myslím, že do roku 2030 přechod na plyn dokončíme a budeme jako EPH v Česku bez uhlí.“ I Feist je přesvědčen, že plynu je dostatek a svět ho má obrovské zásoby, problémem jsou až emisní povolenky CO2. Lex plyn je sice bezvadný politický zákon, ale chybí mu metodika, tvrdil Feist. Největší problém je podle manažera EPH v tom, že v Česku nemáme vyrovnávací kapacitní mechanismus. „V Bruselu ho ale nikdo nevyjednává. I proto jsem přesvědčen, že do 2030 se tu nepostaví jediný paroplyn. Kromě toho i my už dnes bojujeme s dodavateli o sloty na turbíny, a kdo nemá podepsáno dnes, nemá moc šanci něco do roku 2030 postavit.“
Za vším je špatná kauzalita
Celkovější obraz plynofikace teplárenství předvedl Martin Hájek z Teplárenského sdružení ČR, přičemž překvapil hned úvodní větou: „Důvod plynové transformace teplárenství není ekonomický, ale existenciální.“ Elektrárnami se podle něj už doly neuživí, uhlí v nich umírá, i proto, že obnovitelné zdroje jsou pružnější. Uhlí není schopné v tomto světě fungovat. I fixní náklady na plyn jsou výrazně menší. Ani nižší ceny emisních povolenek by uhlí nezachránily.
Jenže v Česku se stále polovina tepla vyrábí z uhlí. „Přechod na plyn bude stát 200 miliard korun, 95 miliard si bereme z modernizačního fondu, ostatně my ho z povolenek platíme,“ popisoval nutné investice Hájek. Tato plynofikace plynárenství přinese úsporu až dvou třetin emisí. Šéf sdružení rovněž připomněl, že po výpadku uhlí budeme potřebovat doplnit soustavu přechodnými vyrovnávacími zdroji. To je podle něj asi největší slabina všech plánů. „ČEPS i ve svém progresivním scénáři vývoje energetiky tvrdí, že 4,5 GW dovezeme, ale odkud? Nevidím ty zdroje. Německo to určitě nebude. Nebude odkud. Měli jsme začít budovat už dávno,“ prohlásil.
O nutné plynofikaci plynárenství mluvil už před patnácti lety energetický expert Vratislav Ludvík, který byl rovněž v panelu EBB. „Na plyn věřím, to je skutečně palivo, které má budoucnost, otázkou ale je, jak zařadit plyn do energetického mixu,“ řekl analytik, jenž největší problém vidí ve zmatení perspektivy Green Dealu. „Je to infekce Evropy, ideologie blízká marxismu-leninismu, já to můžu říct, já marxismus-leninismus zažil. Mlžný cíl v dáli, dříve komunismus, dnes čistá planeta. Nevíme, co by to mělo být, a k tomu mesiášství, které táhne mladé lidi.“ Ludvík došel k závěru, že za vším je špatná kauzalita: „Emise jsou následkem, nikoli příčinou. Energetici vyrábějí ne proto, že by chtěli čmoudit, ale proto, že vyrábějí zboží, které chceme my. Zátěž tedy neseme my, ne výrobci.“
O jiných možnostech získávání energie – tepelné i elektrické – hovořil ve své prezentaci Ladislav Kocourek ze zemědělského družstva ZD Dobruška, jež provozuje bioplynovou stanici. Družstvo má k dispozici 1 920 hektarů půdy a tisíc kusů dobytka, a právě bez jeho hnoje se při výrobě bioplynu neobejdou. Podle Kocourka je návratnost bioplynu na hraně výhodnosti, přitom se takových stanic jako v Dobrušce provozuje až 500 po celé republice. „I my jedeme jen na 50 procent výkonu a čekáme na zhodnocení jiných zdrojů,“ tvrdil Kocourek, který se jako ostatní přimlouval za vybudování kapacitních mechanismů, kde svou místní roli mohou sehrávat právě bioplynové stanice.
Doba plynová se bez těchto mechanismů neobejde, potřebuje rychlejší schopnost státu povolovat výstavbu kritické energetické infrastruktury. Už včera bylo pozdě, shodli se panelisté. A ve vzduchu zůstala nenápadná sázka Jiřího Feista z EPH: Stihneme do roku 2030 nějaký nový paroplyn?
•
