Když je odvaha na trhu nedostatkové zboží

Při pohledu na propast mezi počtem robotů na pracovníka v našem průmyslu a v Německu, ale třeba i v Číně, si stále častěji musím klást otázku, proč české firmy zaostávají.

Je už okřídlenou frází, že v Česku máme průmyslovou tradici. Že máme šikovné lidi. Že umíme improvizovat a inovovat. A ono to také všechno do značné míry pravda je. Domácí firmy ale dlouhodobě neinvestují tak, jak by měly, aby udržely krok se stále narůstající celosvětovou soutěží. V čem jsou na tom tedy hůře, než německé, rakouské, ale v některých odvětvích i třeba než jejich maďarští konkurenti?

V současnosti se může zdát, že by to mohlo být třeba nejvyššími úroky v Evropě, ale to je jen krátkodobý náhled, který navíc nebere v potaz, že i české firmy si mohou půjčovat v eurech. A že by u nás byla výrazně vyšší byrokracie, horší právní rámec nebo odrazující daně? Ne, nic z toho nebude onen rozhodující faktor, který způsobuje české zaostávání v robotech a automatizaci procesů.

Z analýz a diskusí, kterých se při řešení této otázky účastním, často vychází závěr, že prostě tuzemští podnikatelé a managementy nemají dostatek odvahy do takových investic rychle vstoupit. To však stále nedává odpověď na otázku „Proč?“

Jako u každého složitého problému, ani rozpletení naší investičně-technologické hádanky nemá jednoduchou odpověď. Co se skrývá za onou Odvahou, jíž má náš průmysl zřejmě deficit? Jednou z ingrediencí může paradoxně být právě ta naše hluboce vkořeněná tradice. Jsme zvyklí dělat věci „nějak“, bývali jsme v tom dobří, a tak v tom pokračujeme, dokud to jde. Druhým faktorem až donedávna byly také výrobní faktory. Hlavně cena práce. Proč kupovat novou výrobní linku, když ta stará pořád ještě jede a manuální práce je tu stále poměrně levná, takže naše výrobky jdou stále na odbyt? Obdobně jsme také ještě donedávna konkurovali nižšími výdaji za energie, vodu, nájemné.

To všechno se stává minulostí. Poslední dva roky redefinovaly také v ekonomice mnohé základní vzorce. Kde je ta levná pracovní síla, ptají se dnes zaměstnavatelé, někteří dokonce prostě jen „Kde je ta pracovní síla?“ Omezení mobility kvůli pandemii je sice dočasné, aspoň tomu všichni věříme, ovšem zranitelnost, jakou i pro trh práce tato nenadálá situace ukázala, je více než výmluvná. A nové otřesy nejen na trhu s energiemi a surovinami či na trhu práce přicházejí v důsledku aktuální kritické situace.

Pro nalezení investorské Odvahy je tedy nejvyšší čas. A hledat je třeba nejen v zásadních finančních rozhodnutích firmy, ale i ve vylepšení či úplném překopání výrobních i administrativních procesů, a tedy i ve změně uvažování. A to zase nejde bez vzdělání.

Tak mne napadá, že právě tady se ocitáme v jádru celého složitého komplexu problému, jak upgradovat naši ekonomiku a vůbec společnost na vyšší úroveň, ekonomicky řečeno: abychom produkovali vyšší přidanou hodnotu.

Zásadní investice totiž vyžaduje naše porozumění její podstatě i provedení. A v rychlém technologickém vývoji je těžké všechno takzvaně „stíhat“. Informace už se zkrátka nedají „biflovat“ a jednou z hlavních kvalifikací pracovníka se stává adaptabilita.

Abychom transformaci zvládli, podívejme se na systém vzdělání a vzdělanostní i profesní strukturu lidí v nejvyspělejších zemích. Pak možná pochopíme, že ta Odvaha je jen špičkou ledovce, jehož základna se formuje hluboko a široce už od prvních krůčků v našem školství.

Vítězslav Lukáš, generální ředitel ABB Česká republika

Přečtěte si také