Byl to tedy sešup. Ještě před čtyřmi lety Češi obdivovali Němce za jejich rozpočtové přebytky a poměrně bezproblémový způsob, jak se vyrovnali s dopady pandemie covidu-19. Byli vzorem. Dnes se o Německu mluví jako o „nemocném muži Evropy“, případně o zemi ve vážné krizi, v depresi, minimálně ve velmi špatné náladě, vyjadřující nedůvěru v ekonomický, sociální i politický systém. Vyzdvihovaná a obdivovaná šestnáctiletá éra kancléřky Angely Merkelové se během chvíle stala nenáviděnou příčinou dnešní německé situace.
Ještě temnějšími barvami vykreslil Německo poradce nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, technologický miliardář Elon Musk, který v německých novinách Welt am Sonntag uveřejnil článek, v němž vyjádřil názor, že z hluboké krize na pokraji krachu může Němce vytáhnout jedině Alternativa pro Německo (AfD). Tedy strana, kterou německé úřady vyšetřují v několika spolkových zemích pro porušování ústavy, hnutí, o němž tradiční politické strany od CDU přes SPD po Zelené mluví jako o extrémistech šířících nenávist a podrývajících demokratické instituce, mediální rozpravou počínaje, využívajíc tak demokratické prostředky na rozkládání demokracie, jak tvrdí například významná část německých ústavních právníků. Musk vykreslil temný obraz země, jejž prosvítí jedině AfD. Hvězdné války se přesunuly do politiky. A do otázky: Tma, nebo Světlo, CDU, nebo AfD? Žije tedy dnešní Německo, dva týdny před volbami, opravdu v jakési době temna, jinak řečeno: jaký je skutečný ekonomický stav země, která je stále nejviditelnějším tahounem Evropské unie? A kdo ji s největší pravděpodobností provede zlým obdobím příští čtyři roky?
Scholz jako Schröder
Viděno standardními ekonomickými ukazateli, je Německo v krizi minimálně dva roky. Dva roky za sebou se propadá výkon celého hospodářství. I když HDP padalo meziročně „jen“ o 0,3 procenta, respektive o 0,2 procenta, jde o výjimečnou událost. Naposledy se něco podobného – tedy dva roční poklesy HDP za sebou – dělo v Německu před více než dvěma dekádami. Tehdy v letech 2002 i 2003 vládl sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder, který také v následných předčasných volbách v září 2005 prohrál s CDU Angely Merkelové. Podobnost zde asi není náhodná. V nadcházejících volbách se totiž přihodí zřejmě něco velmi obdobného: kvůli rozpadu hospodářské politiky ve vládě skončí další kancléř za SPD Olaf Scholz, jehož s pravděpodobností blížící se jistotě nahradí dnešní lídr CDU a bývalý oponent Merkelové Friedrich Merz.
Je tu ovšem jeden velký rozdíl. Schröderův odchod v roce 2005 byl rámován skutečnou ekonomickou krizí, která se projevovala prudce rostoucí nezaměstnaností. Počet lidí bez práce tehdy dosáhl 4,8 milionu, což bylo obrovské číslo, vysoko nad proslulou psychologickou hranicí, po jejímž překročení zvoní všechny krizové politické majáky a jde sociálně do tuhého.
Tato hranice je v Německu tři miliony lidí bez práce. Přes propouštění v posledních měsících, kdy narostl počet nezaměstnaných o více než 170 tisíc, tuto hranici Německo dnes ještě nedosahuje. Bez práce je 2,8 milionu Němců, nezaměstnanost kolem šesti procent, dvouletá stagnace hospodářství tedy zatím nemá fatální dopady na trh práce.
Uvolnit dluhovou brzdu
Krize se skrývá v jiných zákrutech ekonomiky. Především v nevyužitém potenciálu. Němci nemají pracovní sílu, proto také chybí investice, které by ekonomiku dokázaly rozhýbat. Stát neinvestuje tolik, kolik by bylo potřeba, protože mu takzvaná dluhová brzda, zanesená posledních patnáct let v německé ústavě, zabraňuje, aby přesahoval rozpočtové deficity 0,35 procenta HDP. Ostatně rozpad Scholzovy vlády začal právě tady, protože Zelení a SPD byli pro odbrzdění, liberální FDP se stavěla proti. O uvolnění dluhové brzdy se strany hádají i v předvolební kampani. Proti je AfD, pro SPD a Zelení, s jistou flexibilitou či větší pružností počítá také CDU, která poslední tři roky vede předvolební průzkumy a i dva týdny před volbami má velký náskok.
Ekonomičtí odborníci jsou vesměs pro uvolnění brzdy a větší investice státu, zejména do infrastruktury, která je v Německu, světe div se, zanedbaná na železnicích, ale i na silnicích nebo v digitální sféře. I Německo má svůj NERV, tedy ekonomickou radu moudrých, jak se tomuto orgánu říká. Jeho předsedkyně, profesorka ekonomie a zastánkyně tradičního německého sociálně-tržního hospodářství Monika Schnitzerová, navrhuje zvýšení limitů dluhové brzdy, a to podle míry zadlužení. Deficit rozpočtu by mohl být procento HDP, kdyby zadlužení země spadlo pod maastrichtskou hranici 60 procent HDP (dnes je 63 procent). Půl procenta HDP, pokud by šlo o dluh nad maastrichtskými kritérii, tedy o dnešní stav.
Současná ústavní hranice maximálního zadlužení vlády 0,35 procenta HDP by se posunula pro případy, kdy by celkový dluh země vyskočil nad 90 procent HDP a kdy by bylo na místě šetřit. Vláda by tak například dnes měla o 22 miliard eur (550 miliard korun) navíc, s čímž se už dá leccos udělat. Ve hře je i návrh na zvýšení limitu brzdy v případě, že by šlo o rozvojové investice státu. Nutno dodat, že všechny tyto návrhy vyžadují dvoutřetinovou ústavní většinu. Sama vláda ji při dnešním rozložení sil bez opozice neprosadí.
Investovat jako o život
Tato varianta vychází přímo vstříc předvolební výzvě Svazu německého průmyslu (BDI), která po budoucí vládě, ať už bude mít jakákoli složení, požaduje rozpoutání investiční bouře. Ve svém návrhu BDI konkrétně rozpracovává, na co by peníze měly jít. Jedná se o neuvěřitelných 315 miliard eur na železnice, silnice, energetiku a digitalizaci. V přepočtu je to skoro osm bilionů korun, tedy velmi zhruba výdaje čtyř českých státních rozpočtů. Němečtí průmyslníci, kteří bojují i za zájmy českého průmyslu, který ve velkém zásobuje německé firmy součástkami i důležitými komplety, nejsou žádní troškaři a jsou si vědomi toho, že jejich výkon z více než třetiny pohání celé Německo.
Předseda CDU a hlavní kandidát na kancléře Friedrich Merz na obřím transparentu v berlínském sídle strany. Foto: Shutterstock
Pustit státu investiční žilou bude nutné zřejmě i proto, že americký prezident Donald Trump slibuje zavedení cel vůči zboží z Evropské unie. USA jsou přitom po dlouhých letech, kdy žebříčku německého obchodu vládla Čína, největším obchodním partnerem Německa. Omezení cly a speciálními tarify by srazilo německé HDP opět dolů.
Šéfové německého průmyslu žádají po budoucí vládě také snížení daní a záruku levných energií, k čemuž se částečně zavázal už Scholzův kabinet, který dál dotuje energii pro průmyslovou výrobu. Návrh Svazu průmyslu ale není moc inovativní. Nabízí návrat ke „staré dobré průmyslové ekonomice“ (světové trendy přitom míří spíše k novým moderním technologiím) dotované lacinou energií, k té se ale Německo asi jen tak nedostane (pro český průmysl platí totéž). Nepomůže tomu ani případné nahození jaderných elektráren, které propaguje AfD a chce o něm přemýšlet i CDU, ani další rozvoj obnovitelných zdrojů energie (OZE).
Levná energie pro lidi? Těžko
Vypnutí jaderných elektráren, k němuž Scholzova vláda přistoupila v souladu se sliby vlády Angely Merkelové a FDP z roku 2011, byla chyba, shodne se CDU s největším rivalem AfD. Merzova strana ale moc dobře ví, že obnovení provozu reaktoru není jen tak. Je to technicky i finančně velmi náročná operace, jejíž návratnost je pochybná. Navíc z utlumených chlazených elektráren už odešli odborníci, kteří se na trhu jen tak nerodí. Ti nejzkušenější šli rovnou do důchodu. Sázet v renesanci německé ekonomiky na levné energie znamená vytěžit maximum z OZE a držet nadále uhelné elektrárny, což je plán, který nebude snadné sladit s klimatickými limity Evropské unie. AfD v tom má jasno, protože v krajním případě navrhuje z EU vystoupit, aby Německo neposílalo do Bruselu peníze a nemuselo se podřizovat společné regulaci. Voliči CDU však prodloužení uhelného spalování principiálně nepodporují. Ceny elektřiny jsou také mimo dosah německých úřadů, určují se na burze, kam ani vláda AfD či CDU nedosáhne. Trvale levnější energie by znamenaly trvale udržitelné státní dotace, a to je právní i politický problém. Německo nejsou Spojené státy, které mají mohutné fosilní zdroje; Trumpův plán na levné energie pro lidi i pro firmy, který se líbí AfD, nelze jen tak uskutečnit.
Německo se v loňském roce dostalo v pokrytí spotřeby obnovitelnými zdroji skoro na 60 procent, to však neznamená, že má energetickou cenovou krizi, jež vypukla na začátku války na Ukrajině, navždy vyřešenou. Riziko výpadků v době, kdy nefouká či nesvítí, je stále stejně velké jako přetížení sítě v době, kdy svítí a fučí hodně. Ani v Německu zatím není kam energii z OZE ve velkém ukládat a bude trvat, než se vybudují záložní bateriové komplexy, slibující víceúčelové regionální využití energie. CDU se v nové vládě bude snažit energetickou síť stabilizovat větším podílem fosilních paliv, hlavně přechodového paliva, tedy plynu, bude k tomu ale potřebovat koaličního partnera. Pokud by to byli Zelení, kteří prosazují OZE, mohl by to být problém. Podobně jako při spojení s SPD.
Špatná nálada spotřebitelů
Plány a sliby politických stran v ekonomické oblasti však nakonec zřejmě nebudou tím hlavním, čím se voliči při svém rozhodování budou zaobírat. To, co je dnes zajímá nejvíc, je síla jejich peněženky, která se jako všude na světě musela vyrovnat s vysokou inflací. V Německu byla nejvýše na dvanácti procentech, tedy pořád nepoměrně níže než v Česku, přesto to po desetiletí stabilních cen (i to bylo za vlády Merkelové) může být rozhodující psychologický faktor letošních voleb. Podobně jako v USA, kde o vítězství nerozhodoval Trumpův útok na „progresivistické nesmysly“, nýbrž obrazně řečeno to, že pivo na baseballu bylo za Bidena kvůli skokové inflaci o sedm dolarů dražší. V Německu je to drahé máslo, zelenina nebo jídlo v restauraci, rostoucí nájmy, každopádně nálada spotřebitelů je mimořádně špatná, mohutně se šetří, ukládají se peníze do zlata a čeká se na lepší časy. Inflace je i tématem některých volebních programů, nabízené recepty na její snížení jsou však moc složité, kvůli nim nikdo nikoho volit nebude. Nanejvýš kvůli slibu, že inflaci porazí vyšší mzdy, které budou mít i vyšší reálnou kupní sílu, což se dnes v Německu děje, i když jen pozvolna. Kielský institut pro světovou ekonomiku (IfW) před volbami publikoval studii Inflační překvapení a výsledky voleb, která nabízí vhled do otázky, jak inflace ovlivňuje volby. Studie analyzuje 365 různých voleb v 18 průmyslových zemích světa v letech 1948 až 2023 a dochází k závěru, že inflace nad deset procent a příliš malé zvyšování platů může stranám na politickém okraji ve volbách přinést až tři procenta hlasů navíc. V Německu se to týká především AfD a také BSW, tedy populistické levice kumulované kolem Spojenectví Sahry Wagenknechtové (ta ale bojuje na hranici pěti procent).
Rozhodne volby migrace?
Politologové nicméně tvrdí, že letošní volby v Německu rozhodne téma migrace. Tragické vraždy německých občanů, jichž se dopouštěli lidé s migrační minulostí, kteří buď v Německu neměli dávno být, nebo se měli léčit na psychiatrii, posílili odpor k lidem přicházejícím do Německa z Afriky, Sýrie či Afghánistánu. Antimigrační AfD, jež vyrostla z protiislámského hnutí Pegida na východě Německa a dnes tu má stabilních 30 procent hlasů, by z tohoto napětí měla těžit nejvíce. Na přelomu ledna a února se to ale změnilo. Lídr průzkumů CDU už půl roku tlačí na zpřísněná opatření proti nelegální migraci, chce uzavřít hranice, vytvořit „pevnost Německo“ a po Trumpově vzoru deportovat ilegály za hranice. Návrh, který CDU protlačila do Bundestagu, nakonec nezískal většinu, vyvolal však zlou krev, protože návrh CDU podpořila AfD. Mluví se o prolomení tabu či pádu ochranné zdi proti extrémismu, 160 tisíc Němců protestovalo v Berlíně proti této politice CDU. Křesťanskou unii kritizují politici SPD a Zelených a zpochybňují očekávanou povolební spolupráci. Několik veteránů CDU dokonce vystoupilo ze strany.
Hysterie je to vzhledem k nedávné historii Německa pochopitelná, ale zbytečná. CDU skrze tento návrh naznačila, že problémy s migrací chce ve vládě řešit rázně, navíc podle šetření veřejnoprávní televize ZDF s tímto postupem souhlasí dvě třetiny Němců! Migrace už není téma pro AfD, což může být v předvolebních počtech důležité. Rozdíl mezi první CDU a druhou AfD je sice trvale osm až deset procent, marketéři však už měsíce pracují na tom, aby se volby zdramatizovaly jako těsný souboj Alternativy a Unie. Muskova, potažmo Trumpova podpora AfD je jen jeden z nástrojů, jak toho dosahovat. K vítězství by AfD potřebovala více přesvědčit voliče na západě Německa, což se během února už nejspíš nepovede. Problémy s migrací totiž Němce na západě země trápí méně než sliby AfD, že obnoví spojení s Ruskem, zruší všechny protiputinovské sankce a začne znovu do Německa dovážet levnou ropu, plyn a uhlí. Dexit, tedy vystoupení z EU a vytvoření obchodní unie s Ruskem, nabízený AfD, opravdu není pro tyto lidi velký předvolební trhák.
Hlasy se ale sčítají až po volbách, může se tedy stát, že se nálada prudce změní a AfD nakonec CDU přeskočí. Ani takový zázrak však nepomůže nacionálním populistům k vládě. Tradiční německé strany – CDU, SPD, Zelení, FDP – mají dnes dohromady dvě třetiny hlasů. I když je FDP na pětiprocentní hraně vstupu do parlamentu, vládní sestava by měla být bez Muskovy favoritky. Pokud tedy Friedrich Merz splní svůj hlasitý slib, že nikdy, opravdu nikdy nebude ve vládě s AfD.
•
