Nebyla to žádná tajná informace, smlouvy nad sto tisíc korun jsou povinny organizace zveřejňovat, ale většinou si jich nikdo nevšimne. Zaujala však i jednoho kolínského notorického stěžovatele, chytla se jí opozice a aférka, útočící tradičně na ty nejnižší, závistivé pudy, byla na světě. Přitom třeba na předloňském ročníku stejného festivalu zpívala Helena Vondráčková a její smlouva tehdy nikoho nezajímala. Smlouvy mezi umělci a pořadateli jsou tajné a jsou v nich klauzule, že se jejich výše nesmí zveřejňovat a při onom povinném se musí spousta údajů začerňovat.
Že šly finanční požadavky umělců v poslední době nahoru, je samozřejmě jasné. V časech, kdy jim vycházely gramofonové desky v milionových nákladech a ty je především živily, jsou dávno pryč. Nahrávka na CD nosiči je dnes spíše relikvií, jejíž koupí fanoušek podpoří svoji oblíbenou kapelu a doma si ji, často nerozbalenou, postaví na poličku a hudbu poslouchá v mobilu z předplacených sítí. Koncertní honoráře se tedy běžně pohybují ve statisícových částkách a jejich výše se domlouvá mezi managmentem umělce a pořadatelem. Ve hře je především velikost sálu, výše vstupného, často se používá nějaký pevně stanovený finanční základ a k němu se poté připočítávají předem stanovaná procenta z návštěvnosti. Což je férové, obě strany se pak snaží ony fanoušky přilákat, pořadatel vylepuje plakáty, kde to jen jde, lidi z umělcova týmu zvou na svých webových stránkách a všichni na sociálních sítích.
Tohle vše padá ve chvíli, kdy jde o koncert pro neplatící diváky organizovaný obcí, krajem či firmou. Samozřejmě, že manažer cenu ihned nasadí, když cítí zájem a ví, že tenhle pořadatel nemusí čekat na příjem ze vstupného, ale peníze má zajištěné. A jak počítat třeba ona procenta? Na nadcházející kolínský koncert Ewy Farné, mimochodem Zlaté slavice, která vyprodala pražskou O2 arenu a její tamní vystoupení nadchlo fanoušky i odbornou kritiku, přijde v sobotu večer, pokud nebude pršet, odhadem pět tisíc fanoušků. Kdyby každý zaplatil dvě stě korun vstupného, vybral by potencionální pořadatel milion korun, po zaplacení onoho propíraného honoráře a dalších nákladů, by mu ještě poměrně dost peněz zbylo.
Mimochodem, jiní kolínští pořadatelé právě koncert Ewy Farné organizují v srpnu v prostorách kutnohorského parku pod Vlašským Dvorem s několika dalšími pěveckými hosty navíc. Za dvě stovky tam mohou děti, pro které je už odpoledne připraven program, běžná vstupenka stojí 690 korun, ale je možné si koupit i místa se všemožnými výhodami za 1 090, či dokonce 1 790 korun.
Manažer zpěvačky domluví běžný honorář a zisky, nejen ze vstupného, ale i z prodávaného občerstvení, jej už nezajímají. Výdělek či prodělek jde na konto organizátora a ber, nebo neber. Můžeš si pozvat zpěvačku, zpěváka nebo kapelu za čtyřicet tisíc korun, ale nedá se očekávat, že dorazí tisíce fanoušků. O tohle v Kolíně nejde. Tady se koná mezinárodní hudební festival a jeho organizátoři, což je samozřejmě všechny náklady platící město Kolín, chce nabídnout svým obyvatelům to nejlepší, přičemž hvězdy, které tu ještě nezpívaly a přilákají slušnou návštěvu, se hledají stále hůře.
Často také slýcháme hlasy volající po čistě dechovkovém festivalu. Jak by to dopadlo, se stačí přijít podívat kdykoliv, kdy ve festivalovém programu hrají ony dechové orchestry. Jejich výkonům přihlížejí jen ti nejvěrnější čítající desítky lidí. Ony se totiž priority posluchačů mění. Když před 40 lety šedesátiletý fanoušek hudby vyrazil za svým oblíbeným žánrem, oblékl si tesilové kvádro a vyrazil na dechovku. Dnes stejně starý hudební posluchač sáhne po džínové bundě a jde na bigbít. Nebo třeba na Ewu Farnou. Pokud chtějí pořadatelé mít plné náměstí, je třeba se tomuto trendu podřídit.
Zdeněk Hejduk, ředitel Městského společenského domu Kolín
•
