Sedm let vedl Jaroslav Miller Univerzitu Palackého, olomouckou vysokou školu s více než dvaceti tisíci studenty. Loni na podzim oznámil rezignaci k 30. dubnu 2021, mimo jiné kvůli amorálnímu chování, které se podle něj stalo na akademické půdě standardem. Zmiňoval opakované dehonestování nepohodlných lidí, udávání projektů, šikanu, vyhrožování a cílené ničení profesních kariér významných vědců. „To vše za mlčení drtivé části akademické obce, která se jinak pyšní demokracií a svobodami,“ uvedl Miller. Dlouhou dobu mimo vzdělávací sektor nezůstal, od srpna se jako rektor ujme vedení Anglo-americké vysoké školy (AAU).
Foto: Svatopluk Klesnil
Co vás přimělo ucházet se o pozici rektora v relativně malé soukromé vysoké škole?
Dlouhodobě se zabývám kvalitou vysokoškolského vzdělávání a fungováním terciárního sektoru jak v České republice, tak v globální perspektivě a soukromé vysoké školy dnes tvoří podstatnou součást celého příběhu. Takřka jedno desetiletí jsem měl příležitost strategicky řídit a rozvíjet jednu z velkých tradičních veřejných středoevropských univerzit, zatímco v případě Anglo-americké vysoké školy se jedná o menší, soukromou a oborově relativně homogenní akademii. Oba přístupy ke vzdělání jsou komplementární a oba plní důležitou společenskou misi.
Jaroslav Miller (50)
• Rektor Anglo-americké univerzity v Praze.
• V minulosti byl rektorem Palackého Univerzity v Olomouci, kde mimo jiné inicioval projekt Občanské univerzity a podílel se na vzniku univerzitního konsorcia Aurora sdružující devět univerzit napříč EU.
• Věnuje se výzkumu rozvoje městských sídel, dějin politického myšlení a intelektuálních dějin moderního českého a slovenského exilu.
Jak rozdílné jsou podmínky a kvalita studia na soukromých a veřejných vysokých školách v Česku?
Jakékoli paušální srovnání je ošidné, protože by zavánělo zjednodušením reality. Jako místopředseda České konference rektorů jsem měl možnost sledovat kvalitu a průběh studia na českých vysokých školách takříkajíc v přímém přenosu a s čistým svědomím tvrdím, že existují často hluboké rozdíly mezi školami i jednotlivými pracovišti, avšak zcela nezávisle na tom, zda je vysoká škola soukromá, nebo veřejná. Dělicí linie kvality vede jinudy.
Co mají soukromé školy dělat, aby dosáhly renomé veřejných univerzit?
Renomé je naštěstí něco, co nelze koupit, ale je nutné si ho vysloužit pouze dlouhodobou masarykovskou drobnou prací, kvalitní výukou, étosem vzdělání a přidanou hodnotou, kterou nabízíte. Anglo-americká vysoká škola například vyniká vysokou kvalitou výuky vedené výhradně v anglickém jazyce, mezinárodním a přátelským prostředím, dynamikou a v neposlední řadě i geniem loci krásného Thurn-Taxisova paláce na Malé Straně. Znám řadu soukromých vysokých škol, jež dělají výbornou službu této zemi, zatímco ty špatné začnou postupně ztrácet pozice.
Mají si soukromé a veřejné vysoké školy konkurovat?
Konkurence mezi veřejnými a soukromými školami je dobrá už z toho důvodu, že nutí všechny zúčastněné instituce neustále se zlepšovat. Zároveň se ale jedná o komplementární koexistenci a v mnoha případech dává hluboký smysl těsná spolupráce. Osobně se domnívám, že soukromé vysoké školy by měly být více vidět ve veřejném prostoru a měly by více komunikovat s veřejností a klást vyšší důraz na společenskou odpovědnost.
Jaký podíl soukromých vysokých škol vidíte do budoucna jako optimální?
Co se týče podílu soukromého vysokého školství na vzdělávacím trhu v Česku, myslím, že nijak závratně neporoste a může ve střednědobém výhledu oscilovat okolo deseti procent. Klíčová je kvalita studia a profesní připravenost studentů. To zpětně vytváří předpoklady pro vyšší zájem uchazečů.
Co považujete za největší problém současného českého vysokého školství?
Palčivým problémem začíná být zastaralý vysokoškolský zákon, který dává rektorům veřejných vysokých škol mizivé pravomoci, ale vyžaduje po nich skutečné řízení složitých univerzitních kolosů. To je trochu kvadratura kruhu a v tomto ohledu nás nepochybně čeká odborná debata. Vezmu-li ale vysokoškolský sektor jako celek, potom vnímám jako největší výzvu zastavení úbytku mozků (brain drain) a dosažení opaku, tedy masivního přílivu motivovaných studentů a vědců (brain gain) ze zahraničí. Český vysokoškolský trh je malý a beznadějně přebraný. Chceme-li zvedat kvalitu a konkurenci, musíme mnohem systematičtěji lákat zahraniční studenty a vědce, kteří v současné době směřují do jiných zemí a Českou republiku opouštějí nebo míjejí. O budoucnosti a konkurenceschopnosti Česka rozhodne brain gain, příliv vzdělaných a motivovaných lidí.
S čistým svědomím tvrdím, že existují často hluboké rozdíly mezi školami i jednotlivými pracovišti, avšak zcela nezávisle na tom, zda je vysoká škola soukromá, nebo veřejná. Dělicí linie kvality vede jinudy.
Jak toho dosáhnout?
Řada států postavila své ekonomiky na zvyšování konkurenceschopnosti prostřednictvím internacionalizace vědy a univerzitního vzdělání. Například dynamický technologický vzestup Austrálie jde na vrub právě tomuto fenoménu. Nejde pouze o to, že zahraniční studenti nechají školné v zemi svého studia, ale především posilují konkurenční prostředí a vysoké procento z nich zde po studiích uplatní své znalosti a vysoké know-how. Nemusíme „chodit“ hned za oceán. Možná byste byli překvapeni, do jaké míry je technologická vyspělost Německa výsledkem této desetiletí trvající systematické snahy. Jinými slovy, naše budoucnost do značné míry závisí na tom, jak se nám podaří alespoň částečně odklonit proud mladých a perspektivních lidí, směřujících zatím do jiných zemí, na české vysoké školy a vědecké ústavy. Přitom máme jasnou komparativní výhodu, když vysokoškolský sektor v Česku nabízí relativně levné, ale kvalitní vzdělání a dnes už i slušnou vědeckou infrastrukturu.
AAU je mezinárodní školou, jaké cíle si kladete pro nadcházející akademický rok? Mají zůstat dominantní skupinou studenti ze zahraničí?
AAU má ze všech vysokých škol v České republice pravděpodobně nejkosmopolitnější charakter, protože zahraniční studenti a akademici tvoří drtivou část akademické obce. To v současné situaci polouzavřených hranic a nejrůznějších geopolitických problémů zároveň představuje výzvu, protože epidemie komplikuje nábor a následnou cestu přijatých studentů do České republiky. To bude jedním z hlavních úkolů nadcházejícího roku. Uchazeči z USA zůstanou zřejmě nejpočetnější skupinou studujících na Anglo-americké vysoké škole, zároveň bychom ale chtěli poněkud zvýšit podíl studentů ze zemí střední Evropy, u nichž je administrativní proces spojený se zahájením studia a nostrifikacemi středoškolských diplomů o poznání jednodušší.
Během rektorování na Univerzitě Palackého jste se mimo jiné věnoval projektům ambiciózních vědeckých pracovišť. Mohou mít v Česku takové ambice i soukromé univerzity?
Již dnes u veřejných vysokých škol probíhá proces diverzifikace, jehož výsledkem je mimo jiné profilace několika spíše profesně zaměřených akademií. A naopak v sektoru soukromých škol se stále více prosazují strategie zaměřené na vědu a výzkum. Osobně se ale domnívám, že určitou výjimku bude představovat výzkum a výuka v oblasti přírodních a lékařských věd, které asi ještě dlouho zůstanou hájemstvím veřejných univerzit, a to primárně ze dvou důvodů. Tyto oblasti vyžadují skutečně enormní mobilizaci lidských zdrojů a finančních prostředků v řádech stamilionů nebo spíše miliard korun. Část takto zaměřené výuky a výzkumu navíc patří ke strategickým prioritám státu, jak jsme se nechtěně přesvědčili v kontextu snad již odeznívající epidemie covidu-19. Chci tím říct, že případný rozvoj přírodovědně zaměřeného výzkumu a vědecké infrastruktury na soukromých akademiích by byl alespoň zpočátku záležitostí čisté filantropie a nejsem si jist, zda je investiční kultura v České republice dostatečně zralá na podobný heroický počin.
•
