V italských předčasných volbách 25. září přesvědčivě zvítězila pravicová koalice, ve které dominuje strana Bratři Itálie (BI) v čele s Giorgií Meloniovou. Co je příčinou raketového nárůstu strany, která se až dosud ocitala v suterénu italské politiky? Přiklánějí se Italové ke krajní pravici? Zdá se, že nikoli.
Největší spory vyvolalo označení BI za neofašistickou či postfašistickou. Tyto dva pojmy se však liší. Zatímco neofašismus znamená aktualizaci fašistických idejí, postfašismus jen formální spojení s Národní fašistickou stranou (NFS) italského vůdce Benita Mussoliniho. Strana BI je postfašistická, protože má přímou linku k té Mussoliniho, jež byla po roce 1945 rozpuštěná a propagace fašismu zakázaná, což je důvod, proč vznikla strana s novým názvem – Italské sociální hnutí (ISH). Nicméně mnoho starých idejí, klíčoví funkcionáři NFS a jádro voličů jí zůstali.
Časem se ISH transformovalo v Národní alianci (NA), která se v roce 2009 sloučila se středopravou formací Forza Italia Silvia Berlusconiho, s čímž se mnozí příznivci ISH-NA obtížně smiřovali, proto vznikla strana Bratři Itálie, kterou spoluzakládala Meloniová. O formálním a historickém propojení BI s ISH-NA, respektive Mussoliniho NFS, které opravňuje k jejímu označení za postfašistickou, většina Italů nepochybuje, ani však u nich nevyvolává velké emoce.
Postfašistická strana
S ideovým napojením strany Bratři Itálie na fašismus, který by opravňoval k nařčení z neofašismu, je to složitější. Mussoliniho fašismus byl ideově značně neurčitý, spíše pocitový než přesně popsaný doktrínou. Mussolini jej charakterizoval jako „revoluční i reakční, záleží na okolnostech“.
Navíc se velmi lišil v tom, co deklaroval a co dělal, byl především radikálním populismem s prvky futurismu a avantgardy, socialismu, ale i klerikalismu, monarchismu, nacionalismu a militarismu. Mussoliniho režim byl natolik svázaný se sociálními a politickými změnami své doby, že jeho typické znaky lze dnes objevit prakticky ve všech západních zemích a jejich politických stranách, například tripartitní jednání vlády, odborů a zaměstnavatelských svazů o růstu mezd.
Ve volbách zvítězila pravicová koalice, ve které dominuje strana Bratři Itálie (BI) v čele s Giorgií Meloniovou. Foto: Shutterstock
Mezi hlavní ideové teze BI patří patriotismus, heslo „Bůh, vlast, rodina“, odpor k nadnárodním korporacím, ochrana národních firem před zahraniční konkurencí a tradiční rodiny, Evropa suverénních národů namísto federalismu, podpora vojenských výdajů a silné armády. Všechny jsou kompatibilní s těmi Mussoliniho, současně však s mnohými evropskými stranami, které se neofašistickými nenazývají, říká se jim národně populistické či konzervativní. Strana Bratři Itálie je postfašistická, ale nikoli neofašistická.
Na obhajobu BI lze také říct, že se více než 70 let snaží vyrovnat s minulostí. Všechny přerody této strany jsou výsledkem pnutí mezi militantními konzervativci obracejícími se k minulosti a umírněnějšími pragmatiky snažícími se od ní v zájmu budoucnosti odpoutat. Historie BI vrávorá mezi oběma póly a každý zvrat zanechává na její ideologii vývojovou jizvu a zároveň je metamorfózou absorbující modernitu.
Obezřetnost vůči obratu
Giorgia Meloniová patřila k militantním konzervativcům, kterým se sloučení NA s proevropskou Berlusconiho pravicí nelíbilo. Proto založila podobnou novou stranu Bratři Itálie. Nyní se však zdá, že s růstem preferencí a politické zodpovědnosti přešla k pragmatikům. Její současné postoje se, alespoň rétoricky, zdají proevropské a protiruské. Je však třeba obezřetnost, protože tuto ideovou otočku provedla nedávno a dosud nepotvrdila činy.
Proti evropským sankcím za ruskou anexi Krymu vystoupila již v roce 2014, což zdůvodňovala obavami o tržby italských producentů sýrů. V roce 2015 vyzvala předsedu vlády Mattea Renziho, aby „v sobě objevil kousek cti“ a pro prodloužení sankcí vůči Rusku nehlasoval. V roce 2017 premiéru Paolovi Gentilonimu spílala: „Jde na zasedání Evropské rady a hlasuje pro obnovení sankcí vůči Rusku. Gratuluji: další rána pro italské podniky a národní hospodářství, které tímto špatným rozhodnutím již přišlo o miliardy eur. Čím dříve se zbavíme této vlády sluhů a nepřátel Itálie, tím lépe!“
V březnu 2018 napsala: „Neuvěřitelné. Evropa prodlužuje o dalších šest měsíců ekonomické sankce vůči Rusku, které masakrují značku Made in Italy. V Itálii, kterou chceme, vláda nepodléhá vydírání Bruselu a brání italské podniky!“ Poté 8. února 2022 vyzvala ke „stoletému míru s Ruskem. Myslím, že Biden využívá zahraniční politiku k zakrývání domácích problémů“. Po ruské invazi na Ukrajinu 24. února v diskusním televizním pořadu Porta prohlásila, že „sankce vůči Rusku nejsou správnou cestou“.
Z toho vyplývá, že postoj Meloniové k sankcím vůči Rusku byl dlouho proruský, a že nedůvěra k jejímu letošnímu obratu je na místě. V uplynulých měsících se snažila zbavit pověsti radikálky a vydávala prohlášení, která měla zejména její zahraniční partnery ujistit, že usiluje o konstruktivní politiku v rámci Evropské unie, včetně podpory Ukrajiny a odporu proti ruské agresi. Byla jednou z prvních, která odsoudila nedávnou ruskou anexi čtyř ukrajinských regionů. Současně odmítla snahu Evropského parlamentu zmrazit evropské fondy Viktoru Orbánovi, jehož ve sporu s EU hájí.
Rozhodující slovo
V budoucí vládě bude mít Meloniová, představitelka strany, která získala víc než trojnásobek hlasů než její koaliční partneři – Forza Italia Silvia Berlusconiho a Liga Mattea Salviniho –, rozhodující slovo. Není pochyb, že bude spolupracovat s EU a NATO. Otázkou však zůstává, zda bude prosazovat národní agendu, která je ve shodě s ruskými zájmy na rozdělení evropských zemí. Může například rétoricky Rusko odsuzovat a Ukrajinu podporovat, ale činy blokovat rozhodnutí EU o sankcích či jiných opatřeních, a zdůvodňovat to obranou italských občanů a průmyslu.
Zda se tento scénář naplní, se teprve ukáže. Předvídat lze její umírnění a spolupráci s EU v ekonomice. Itálie se svým velkým veřejným deficitem a proexportní orientací velmi závisí na kooperaci s Evropskou centrální bankou a dalšími unijními institucemi. Tyto vnější okolnosti už „zkrotily“ radikály, jako je Hnutí pěti hvězd, kteří předchozí volby vyhráli díky ještě radikálnější rétorice. Z tohoto pohledu se žádná revoluce na Apeninském poloostrově čekat nedá.
Meloniová je vynikající rétorka. Nepřišla však s ničím novým nebo odlišným, opakuje jen staré populisticko-konzervativně-národní slogany pro své kmenové voliče. Stačilo jí jen čekat, až se dva koaliční partneři vyčerpají a pravicové hlasy přesunou k ní. Volební výsledky to potvrzují – pravicová koalice jako celek dostala letos prakticky stejný počet hlasů (12,3 milionu) jako v roce 2018 (12,15 milionu).
Dvě okolnosti – rekordně nízká volební účast a štěpení a oslabení levice – ji posílily, takže získala většinu a navíc většinový bonus v parlamentu. Z výsledků voleb tedy vyplývá jen přesun hlasů v pravicové koalici a obrovská proměna levé části politického spektra. Žádný větší příklon Italů k extremní pravici nenastal.
Zajímavé bude, kam se preference posunou, až se v důsledku vládnutí vyčerpá potenciál strany Bratři Itálie. Pravděpodobně část dosud věrných pravicových voličů buď zaměří pozornost mimo dosavadní koalici na nějakou centristickou či populistickou stranu, nebo přestane volit a volební účast ještě víc poklesne.
Navíc italské sociální a ekonomické problémy jsou natolik velké, že politické strany si s nimi navzdory slibům a rétorice nedokážou poradit. To vede k poměrně značné „volební turistice“, kdy voliči zkoušejí stále jinou stranu a strany slibují originální řešení těchto problémů. Důsledkem je stále větší rozčarování a znechucení voličů – ať zvolí kohokoli, nic se nezmění. A to je vedlejším výsledkem předčasných italských voleb, do budoucna možná podstatnějším než vítězství pravice.
Autor je publicista a žije v severní Itálii
•
