Pražskému jaru – největšímu a nejslavnějšímu festivalu klasické hudby v Česku – šéfuje skladatel a dirigent Pavel Trojan (40) teprve třetím rokem. Na festivalu je to ale znát v jistém omlazení dramaturgie a rozšíření hudebního záběru. Rozhovor pro Euro se ale točí hlavně kolem peněz, kterých je pořád výrazně méně než na jiných áčkových festivalech v Evropě. „Je to vlastně malý zázrak, že se dokážeme kvalitou a slávou vyrovnat těmto festivalům, ačkoliv náš rozpočet je násobně nižší,“ říká mimo jiné Trojan.
Kdysi ve škole jsem si dělal průzkum známosti spojení Pražské jaro. Polovina lidí si vzpomněla na okupaci 68, na festival občas. Jak je to se známostí značky Pražské jaro dnes?
Právě minulý rok jsme zadali podobný průzkum trhu agentuře NMS Market Research a z něho vyplynulo, že festival Pražské jaro je stejně známá značka jako velké kulturní instituce typu Národní divadlo nebo Česká filharmonie. Dokonce sedm procent respondentů odpovědělo, že alespoň jednou v životě byli na koncertě Pražského jara. To je nějakých 700 tisíc lidí, velmi sympatické číslo.
Nakolik je značka Pražské jaro známá v cizině?
Je to minimálně evropský, ne-li světový festival, na který jezdí lidé ze všech koutů světa a má velký respekt rovněž u zahraničních umělců. Možná si u nás doma v Čechách ani neuvědomujeme, jak slavné Pražské jaro je, jak moc na něj můžeme být hrdí. Když se na něj ptáte hudebníků ze zahraničí, často vám řeknou, že o Pražském jaru slýchávali od dětství a řadí ho mezi nejprestižnější festivaly na světě, typu Bregenzu, Salcburku nebo BBC Proms.
Foto: Vladimír Šigut
Pravidelně uvádíte, že 20 % návštěvníků Pražského jara jsou cizinci.
Patnáct až dvacet procent, abych byl přesnější. Různě to kolísá v čase a také v závislosti na programu.
Jsou to opravdu lidé, kteří přijeli za hudbou, nebo jen turisti, kteří šli kolem…?
Pro valnou většinu z nich je festival tím hlavním důvodem, proč do Prahy přijedou. Platí to zvláště u asijských návštěvníků, kteří přijíždějí na cíleně vybrané koncerty. Tradičně u nich velmi rezonuje česká hudba, zejména Má vlast. Určitě je pro ně atraktivní slyšet špičkové koncerty klasické hudby v kulisách Prahy, která je v květnu nejkrásnější.
Rezonuje festival v zahraničním tisku? Když jsme dělali rozhovor s šéfem Dvořákovy Prahy, Janem Simonem, mluvil o tom, že reflexe festivalu v cizích médiích je trochu problematická.
Určitě rezonuje. Není to tak, že by z každého ročníku vyšlo deset článků, ale v každém ročníku se v cizině objeví dvě tři kritiky. Jejich zaměření je různé. Pamatuji si, že jeden kritik z New York Times přijel na Pražské jaro čistě kvůli soudobé hudbě. Španělé zase sledovali úspěchy španělských hudebníků. Loni tu byl press trip z Koreje, kdy pak v prestižních korejských novinách, které nám poslali, věnovali festivalu dvě velké strany. Zahraniční tisk se o festival zajímá, i když bychom si samozřejmě přáli, aby toho bylo víc. V každém případě to má v posledních letech vzestupnou tendenci.
Uvažujete o větší propagaci Pražského jara v zahraničí?
Všechno je otázka finančních prostředků a personálních kapacit. Snažíme se v tomto směru spolupracovat s agenturou CzechTourism a s Českými centry, které nám pomáhají vytvářet si nové kontakty a komunikační sítě. V naší strategii propojujeme kulturu a cestování. Když už se rozhodnete letět do Prahy přes půlku zeměkoule, děláte to s vědomím, že zde chcete zažít něco jedinečného. Dovedu si představit, že Pražské jaro může být tím jazýčkem na misce vah, proč do Prahy přijet.
V průzkumech se ukázalo, že festival oslovuje návštěvníky, kteří jsou ochotni utratit více peněz než běžní turisté: bydlí v lepších hotelech, chodí do lepších restaurací. Jejich ekonomický přínos pro město je tak zásadnější.
Když člověk přijede na Salcburský festival, město festivalem žije, sály jsou vyprodané. Jak je na tom Praha během Pražského jara?
Vyprodanost festivalových koncertů se pohybuje mezi 91 až 95 procenty. Z té přibližně padesátky projektů, které v rámci festivalu každý rok nabídneme, jsou vždy minimálně dvě desítky beznadějně vyprodané. Zájem je velký. A pokud jde o srovnání se Salcburkem? Pražské jaro je jiné v tom, že se koná ve velkém městě a na jaře, nikoliv v létě jako většina jiných festivalů od Bregenz přes Luzern po BBC Proms. Jediný takto „jarní“ festival, s nímž mimochodem spolupracujeme, je v Drážďanech.
Pozná běžný návštěvník Prahy, že běží Pražské jaro, tak jako to ihned pozná v Salcburku či Luzernu?
Nebudeme si nic nalhávat, v Salcburku to určitě zaregistrujete víc. Je to ale dáno tím, že Salcburk je vlastně miniměstečko, které se najednou během festivalu rozroste o dvakrát více obyvatel. Praha má cca jeden a půl milionu obyvatel, takže když se tu odehraje festival pro třicet tisíc diváků, nepoznáte to ani v metru, pokud tedy nejedete večer po 22. hodině ze stanice Staroměstská nebo Náměstí Republiky. Pražané ale ví, že festival běží. Jednak se posouvá z koncertních sálů také do veřejného prostoru, jednak se na tři týdny opravdu trochu změní atmosféra města, a to i díky té obrovské mezinárodní účasti.
Festival žije z velké části z veřejných peněz, nebo se to změnilo?
Celkový rozpočet Pražského jara, tedy naší obecně prospěšné společnosti, je kolem 120 milionů korun. Něco přes padesát procent je veřejná podpora, dominantně z ministerstva kultury. To je asi třicet pět milionů, patnáct milionů korun dává město Praha. Převážnou část rozpočtu tvoří festival Pražské jaro. Sedm až osm milionů korun jde na mezinárodní hudební soutěž. Na Klavírní festival Rudolfa Firkušného pak kolem pěti milionů. Zhruba čtvrtinu celkového rozpočtu musíme saturovat ze vstupného a poslední čtvrtina či veškerá další finanční nadstavba je kryta ze soukromých zdrojů, převážně od velkých sponzorů a z mecenášského klubu.
U tak prestižního festivalu bych očekával větší podíl soukromého kapitálu, Česko je bohaté…
Sponzoři a mecenáši nám v tuto chvíli dávají okolo 30 milionů korun. Já bych si přál, aby to bylo alespoň kolem 80 milionů ročně a opravdu doufám, že se tato vize naplní, protože spojit síly s Pražským jarem má smysl. Nejen, že je to národní stříbro s neuvěřitelnou historií, ale má i zcela unikátní formát a možnosti. Jasným signálem, o jak prestižní jde záležitost, je generální partnerství se skupinou ČEZ. Více než 30 let s námi zůstává společnost innogy a mohl bych jmenovat další firmy, které jsou s Pražským jarem desítky let. A rozvíjejí se i nové spolupráce, aktuálně jsme podepsali smlouvu s novým hlavním partnerem festivalu.
Kdo to bude?
Jedná se o společnost Doosan Škoda Power.
Jméno, které nosí na prsou fotbalisté Viktorie Plzeň?
Je to tak. Doosan bude hlavním partnerem festivalu, což je skvělé, protože je to nesmírně silná a stabilní společnost. Ale když se ještě vrátím k soukromým penězům. Chceme, aby se podíl soukromých, a to nejen sponzorských, ale i mecenášských peněz, v rozpočtu festivalu dále navyšoval. Myslím si, že se nám v tomto směru v posledních letech daří.
Co partnery přesvědčuje, aby dali peníze na klasickou hudbu?
U Pražského jara je to stále síla a tradice značky a kvalita, kterou nabízí. Další obrovskou výhodou je jeho koncentrovaný formát na ploše tří týdnů, kdy se na partnery upíná maximální pozornost. I celková atmosféra koncertů je zkrátka jiná než v běžné sezoně, festival v sobě koncentruje obrovskou energii a nadšení, které, když to vezmu čistě byznysově, mohou hrát klíčovou roli v networkingu a v uzavírání obchodních dohod. Výhodou je i široká mezinárodní spolupráce, možnost potkat se s osobnostmi, se kterými byste se v životě nepotkali a které jsou nesmírně inspirativní. Formát Pražského jara je tak lákavý jak pro mezinárodní značky, které chtějí ukázat svoji sílu na českém trhu, tak i velká příležitost pro české firmy, jejichž motivace může být dvojí: deklarovat svůj mezinárodní přesah a navazovat v tomto ohledu nové kontakty či se hrdě přihlásit k tzv. „rodinnému stříbru“ této země. V každém případě česká kultura dostává na Pražském jaru punc světovosti a o to nám jde především. Je zdravé porovnávat se s mezinárodní konkurencí a vytvářet spolupráce, které pomáhají českým umělcům a české hudbě na světová pódia.
Foto: Vladimír Šigut
Na jak dlouho uzavíráte sponzorskou či partnerskou spolupráci?
Naším cílem jsou samozřejmě dlouhodobé spolupráce, byť z různých důvodů se smlouvy většinou uzavírají na jeden rok jako například teď s Doosanem.
Bude pokračovat?
Já doufám, že ano. V listopadu 2024 jsem se zúčastnil Česko-korejského fóra pro budoucnost v Soulu, kde jsem měl poměrně nabitý program, a myslím si, že Korejce zaujalo a přesvědčilo mimo jiné i to, jak si v klasické hudbě Česká republika s Koreou velice rozumí. Vidíte to i v naší mezinárodní hudební soutěži. Když se podíváte na statistiky za posledních deset patnáct let, obsazují mladí umělci z Koreje pravidelně ty nejvyšší příčky. Klavírista Seong-jin Cho a řada dalších jsou dnes hvězdami světových pódií. Korejci investovali do plzeňské Škody, kde převzali výrobu velkých turbín. Z jejich komunikace na vás dýchá vážnost a úcta, s jakou přistupují k odkazu Emila Škody. Spojuje nás jak porozumění v obchodu, tak v kulturním prostředí. Česko i Korea jsou obě poměrně malé země, které ovšem v klasické hudbě sehrávají klíčovou roli a navzájem si v tomto velmi rozumí.
Čím to je, že se tu drží tak vysoká úroveň klasické hudby, když do ní zase tolik peněz neteče? Váš rozpočet 120 milionů také není v Evropě z největších.
Za úspěchem české klasické hudby je velká píle a dřina všech, kteří se na ní podílejí. Ale máte pravdu, festival v Salcburku má rozpočet v přepočtu 1,5 miliardy korun, Luzern tři čtvrtě miliardy, Bayreuth tři čtvrtě miliardy. BBC Proms třikrát více než Pražské jaro. I drážďanský festival, který je nám nejblíž, má dvaapůlkrát větší rozpočet než Pražské jaro. Tyto festivaly jsou možná ve světě citovanější, kvalitou se jim ale vyrovnáme a je vlastně zázrak, že za těchto podmínek dokáže Pražské jaro takovou kvalitu vyprodukovat.
A přitom se na koncerty dostanou i lidé, kteří nemají tolik peněz na vstupenky, jako v Salcburku?
Ano. Když jsem byl na Erasmu v Londýně, chodil jsem do Královské opery. A tam to fungovalo tak, že prodej nejlepších a nejdražších vstupenek umožnil, aby i méně movití lidé, například právě studenti, mohli být na 2. galerii za velice rozumné peníze. To bylo velmi sympatické.
Teď je to i vaše strategie?
My se o to snažíme. Koncerty klasické hudby jsou mimořádně finančně náročné, už tím, že staví svůj zážitek na principu jedinečnosti, na akustickém působení bez nějakých vnějších efektů. Proto není možné udělat koncert pro 40 tisíc lidí na stadionu nebo v hokejové aréně. Vaše příjmy ze vstupného jsou tedy limitovány velikostí sálu. Cena tohoto exkluzivního zážitku tak může být poměrně vysoká a nebýt veřejné a soukromé podpory, byla by dnes velká část koncertů klasické hudby již prakticky nedostupným uměním. Proto patří velký dík všem, kdo klasickou hudbu podporují. Umožňují tak širším vrstvám diváků, mezi jinými i mladým lidem, aby si mohli tento zážitek dovolit.
My se snažíme cenovou politiku nastavit tak, aby i ty nejexponovanější koncerty mohli navštívit lidé se slabším finančním zázemím. Minimálně čtvrtinu však musíme na vstupence vydělat, to obejít nelze.
Upozornil jste už na soutěž Pražského jara, která je trochu ve stínu. Je skutečně tak prestižní? Mohl byste uvést jména vítězů, kteří se poté stali hvězdami?
Těch jmen je celá řada, včetně těch jako violoncellista Mstislav Rostropovič nebo hobojista Maurice Bourgue či pěvec Štefan Margita. Kdybych měl mluvit o posledních deseti letech, tak zmíním například cellistu Victora Julien-Laferrièra, který dva roky po Pražském jaru vyhrál asi nejprestižnější světovou soutěž královny Alžběty v Bruselu a potvrdil tak, jak kvalitní soutěž máme v Praze.
Dají se peníze sehnat speciálně na tuto soutěž, na podporu mladých talentů?
Dají, nově to pochopil například náš generální partner ČEZ, který dal v letošním roce zvlášť na soutěž poměrně významný příspěvek, nad rámec toho, co dává na celý festival. Soutěž Pražského jara dělá mimo jiné obrovskou službu domácím umělcům, protože uspět v mezinárodní konkurenci, to je to nejsilnější, co můžete pro vaši kariéru získat. Třeba v loňském roce v nabité houslové soutěži získal Jan Novák 2. místo. Fantastický úspěch, který dokáže Pražské jaro podpořit i řadou benefitů ve formě koncertů nebo třeba roční zápůjčkou automobilu Mercedes. Což se může zdát jako nepodstatné, ale v kariéře mladého umělce hraje snadná logistika naprosto klíčovou roli.
Snažíte se v programu spojovat tradiční a soudobou hudbu. Dají se sehnat peníze speciálně na hudbu skládanou dnes, která je stále více žádaná a vzniká kolem ní v rámci festivalu poměrně veliká komunita?
Síla Pražského jara je v šíři jeho dramaturgického záběru. Během tří týdnů můžete slyšet jak největší světové orchestry, tak komorní hudbu a sólové recitály, obrovský je i žánrový rozptyl od staré až po současnou hudbu. To je, myslím, pro naše diváky, ale i veřejné a soukromé podporovatele velmi lákavé, protože si mohou vybrat. Do současné hudby vkládáme zejména ambice veřejné podpory, protože jestli je něco investicí do naší kulturní budoucnosti, je to současná česká tvorba a podpora mladých talentů. V tom Pražské jaro sehrává klíčovou roli, ať už se jedná o projekt Prague Offspring, Salón ZUŠ, festivalové debuty mladých českých umělců a souborů nebo o podporu českých autorů skrze skladby na objednávku. Jen v tomto roce jsme objednali devět nových kompozic. Festival ale nemá odradit diváky, kteří mají spíše konzervativní očekávání. Má však aspirovat na to, aby otevíral nové obzory. Termínem festivalu navazujeme na pražskou koncertní sezonu a chceme do ní přinést určitou přidanou hodnotu nejen skladbou umělců, ale i z hlediska dramaturgie. Když jsme například na loňském závěrečném koncertu zařadili vedle hudby Josefa Suka a Antonína Dvořáka i novou skladbu Miroslava Srnky Superorganismy, byla to elektrizující, dráždivá kombinace. My se toho ale nebojíme.
I soudobá hudba má, bohužel, své finanční limity…
Přesně tak, dělat současné umění nebo současnou hudbu na špičkové světové úrovni, o což se snažíme, není levná záležitost. Sedadlo na koncertu soudobé hudby je vzhledem k tomu, v jak velkém sále hrajete a o jak unikátní projekt jde, často nákladnější než sedadlo na koncertě s klasickou dramaturgií. Takový Ensemble Modern, který tvoří možná 30 nejlepších hráčů na soudobou hudbu z celého světa, musí nastudovat repertoár přímo pro nás, hrají naše objednávky. Je to exkluzivní spolupráce a tomu odpovídají i náklady. Navíc nová hudba stále není žánr, který by dokázal naplnit Rudolfinum, i když musím říct, že návštěvnost se rok od roku lepší a koncerty Offspring máme již téměř vyprodané. Během covidu nás díky streamu objevili i lidé, kteří by na klasiku nepřišli a najednou je překvapilo, že u nás najdou i avantgardnější, okrajové žánry.
Najdou to i v letošním programu?
Jistě, například v rámci tří koncertů Patricie Kopatchinské, vynikající světové houslistky. Patricia umí spojit nespojitelné a je to neskutečný živel. Její pražskojarní umělecká rezidence je postavená úžasně a krásně ilustruje, o čem je také Pražské jaro. V prvním večeru například vedle sebe zazní Bachova hudba, skladby altsaxofonisty Johna Zorna nebo Crux Luboše Fišera. Ve druhém se promění v Pierrota v díle Arnolda Schönberga Pierot lunaire, třetí koncert věnuje hudbě Luboše Fišera, což je přímo fantastická zpráva pro českou hudbu, na které má Pražské jaro velkou zásluhu.
Jak na něj Patricia přišla?
K Fišerově hudbě se dostala díky Gidonu Kremerovi a skladbě Crux, do které se zamilovala. My jsme jí pak dali impuls, aby se seznámila i s dalšími jeho díly pro housle. Když se řekne jméno Luboš Fišer, většina lidí si vybaví spíše jeho filmovou tvorbu: Babičku, Adéla ještě nevečeřela, Petrolejové lampy, Smrt krásných srnců. Česká hudba má ovšem ve Fišerovi velmi originálního skladatele, není to ani svět francouzsko-německé avantgardy, ani hudba svázaná socialistickou doktrínou. Bude to pro všechny pocta, že světová houslistka uvede hudbu tohoto českého autora.
Letos do Prahy přijedou opravdová gigantická tělesa z Ameriky – Chicagští a Bostonští symfonikové. Proč to trvalo osmdesát let?
Je to malý zázrak. O americké orchestry usilujeme opravdu hodně dlouhou dobu. A shodou okolností právě v návaznosti na naše úsilí se stalo, že jsme se spojili s dalšími evropskými pořadateli a šťastně se to potkalo s mahlerovským festivalem v Amsterdamu a šostakovičovským festivalem v Lipsku.
Podílíte se tedy o náklady?
Víceméně. Představa, že sem přivezete špičkový americký nebo i evropský orchestr a hned ho odvezete domů, je dost naivní. Občas se to stane, jako nám loni s Filharmonickým orchestrem Francouzského rozhlasu. Zahráli světovou premiéru od skladatele Kryštofa Mařatky a k tomu francouzskou hudbu a jeli domů. V ojedinělých případech se to stává, ale je to dost nákladné. U takových projektů jako Chicago nebo Boston je absolutně iluzorní, aby přijeli na otočku do Prahy. Jediná cesta, jak je sem dostat, je spojit síly s dalšími pořadateli v jiných zemích. Účast amerických orchestrů na Pražském jaru vnímám jako důležitou nejen v souvislosti s aktuálními událostmi, ale i z hlediska historie festivalu.
Jak to myslíte?
Festival se pyšní, že na prvním ročníku hned po válce v roce 1946 vystoupil poprvé v Evropě Leonard Bernstein, americký skladatel a dirigent, jako reprezentant jedné z vítězných mocností – Spojených států. Proto nám přišlo symbolické, aby při oslavě 80. ročníku a 80 let od konce války byli v programu zastoupeni Američané. Bouřlivé geopolitické události posledních týdnů tuhle symboliku ještě umocňují. V posledním století se opravdu nikdy nestalo, aby do Prahy přijely dva přední americké orchestry v rozpětí jednoho týdne, a troufám si říct, že k tomu mnoho dalších let opět nedojde. Nepřeháním, když řeknu, že je to malý zázrak.
•
