Evropa v mnoha oblastech zelené transformace, jako je snížení emisí, dosáhla značného pokroku. Na druhé straně energetika a elektromobilita ukazují limity unijních ambicí. Německý příklad dokládá, že přechod na obnovitelné zdroje může vést k vysokým nákladům na energie, které zatěžují ekonomiku. Elektrifikace silniční dopravy zase zaostává za očekáváním a firmy, které masivně investovaly do příslušných technologií, tíží slabá návratnost těchto investic. „Realistický přístup ke Green Dealu by měl zahrnovat vyvážení mezi ambicemi a praktickými možnostmi, včetně zohlednění nákladů a sociálních dopadů na ekonomiky a spotřebitele,“ říká Anna Pačesová v rozhovoru, který vznikl ve spolupráci s projektem [ta]Udržitelnost. Zároveň ale zdůrazňuje, že strategie nějak vše přečkat může vést k tomu, že se firmám následně nepovede naskočit do rozjetého vlaku.
Říkáte, že je třeba skoncovat s ESG prokrastinací. Jako poradci máte vhled do různých oblastí ekonomiky. Kde a v čem onu prokrastinaci vnímáte především?
Ano, je to tak – z naší zkušenosti nevidíme až takové rozdíly mezi různými oblastmi podnikání jako spíše v odlišném přístupu vedení společností. Lze říci, že většina firem stále vyčkává, zda se „ESG reporting a Green Deal“ nezruší nebo neodloží. ESG neberou vážně, nevěří tomu, že tu s námi skutečně zůstane, a neberou vážně ani dopady, které nesplnění ESG požadavků na jejich podnikání může mít. Samozřejmě se najdou výjimky, které se o ESG zajímají, a pro některé z nich je to základ i výchozí bod pro jejich podnikání.
Vláda nedávno odložila projednávání tří klíčových národních dokumentů, kterým se v mediální zkratce říká český Green Deal. Její představitelé začali zmiňovat snahu o některé revize, například v případě rozšiřování emisních povolenek na další sektory ekonomiky. Není pro firmy velkým problémem toto lavírování na nejvyšších místech?
Lavírování vlády v otázce klíčových dokumentů, jako je český Green Deal, může pro firmy představovat významný problém. Nejistota ohledně budoucí legislativy a regulací způsobuje, že firmy nemohou dlouhodobě plánovat své investice či strategie, což snižuje jejich konkurenceschopnost. Zvláště pokud jde o rozšiřování emisních povolenek, kde nejasnosti mohou ovlivnit náklady podniků a jejich schopnost přizpůsobit se novým ekologickým normám. Stabilní a předvídatelné prostředí je pro podnikání zásadní, a jakékoliv odklady či změny směru přinášejí rizika a nejistoty.
Z úst angažovaných zaznívá, že Green Deal tu zůstane a je mylná představa, že se dá nějak přečkat. V řadě oblastí, například snižování celkových emisí, Evropě udělala velké pokroky. V řadě jiných ale věci nejdou podle původních ambiciózních plánů. Zmiňme třeba transformaci energetiky – Německo loni poprvé v historii vyrobilo více než polovinu elektřiny z obnovitelných zdrojů, ale zároveň jeho ekonomiku dusí drahé energie – nebo elektromobilitu, jejíž nástup zaostává za očekáváním evropských automobilek, které na ni výrazně vsadily. Není tedy zásadní otázka, v jaké podobě tu Green Deal nakonec zůstane, protože leckde si alespoň zatím myslíme na víc, než na co reálně máme?
Klíčová otázka skutečně není, zda Green Deal zůstane, ale v jaké podobě a jak realisticky dokážeme naplnit jeho cíle. V mnoha oblastech, jako je snížení emisí, Evropa dosáhla značného pokroku, což ukazuje na vůli a potenciál změn. Nicméně transformace energetiky a elektromobility, jak správně zmiňujete, ukazují limity ambicí. Německý příklad dokládá, že přechod na obnovitelné zdroje energie může vést k vysokým nákladům, které zatěžují ekonomiku. Zmiňovaná elektromobilita zatím zaostává za očekáváními a firmy se ocitají v těžké situaci, kdy masivně investovaly do technologie, která stále nenaplňuje potenciál.
Realistický přístup ke Green Dealu by měl zahrnovat vyvážení mezi ambicemi a praktickými možnostmi, včetně zohlednění nákladů a sociálních dopadů na ekonomiky a spotřebitele. Tak by to měl dělat každý z nás, stejně tak jako každá společnost, které se ESG reporting týká. Je třeba uznat, že ne všechno může jít podle původních plánů, a adaptovat strategie tak, aby byly dosažitelné, ale zároveň nepoškozovaly ekonomickou stabilitu Evropy. Zároveň bych společnostem neradila čekat a doufat, že Green Deal přečkají. Nepřečkají, a pokud se spolehnou na takovou strategii, může se stát, že se jim nepovede následně naskočit do již rozjetého vlaku.
Když se zaměříme na byznys, obecně se říká, že velké nadnárodní korporace jsou obvykle dál, protože sdílejí mezinárodní know-how. Na druhé straně jsem se setkal s vyjádřením menších tuzemských podniků, že se udržitelných principů drží dávno, jen teď vše musí sepsat do zpráv a přibude jim další náročná administrativa. Jak byznysovou realitu vnímáte vy?
Byznysová realita skutečně ukazuje dva odlišné pohledy. Velké nadnárodní korporace mají často lepší přístup k mezinárodnímu know-how, technologiím a kapitálu, což jim umožňuje rychleji a efektivněji přijímat udržitelné principy. Pro ně je často otázka udržitelnosti nejen nutností, ale i příležitostí ke zlepšení image a konkurenční výhody.
Na druhé straně menší podniky, včetně těch tuzemských, často praktikují udržitelné postupy už dlouhá léta, například v rámci úspory zdrojů nebo minimalizace odpadu. Pro ně je ale výzvou rostoucí administrativní zátěž spojená s nutností formálně vykazovat své aktivity v oblasti udržitelnosti. Zatímco velké korporace mohou mít specializované týmy na tyto zprávy, menší firmy to vnímají jako dodatečný tlak a ztrátu času, který by mohly věnovat samotnému podnikání. Realita je tedy taková, že menší podniky mohou být udržitelné, ale nemají vždy prostředky na složitou administrativu, zatímco velké firmy mají zdroje i globální zkušenosti, zároveň však čelí většímu tlaku na vykazování a reportování svých udržitelných aktivit.
Řada firem se v udržitelnosti takříkajíc teprve rozkoukává. Co byste jim doporučila, aby vykročily správným směrem?
Výrazně bych firmám doporučila už na nic nečekat. ESG je velmi komplexní záležitost, a především první rok je náročný. Jedná se o zavádění nových firemních procesů a postupů, sběr zcela nových dat, procesování nových informací a musím zdůraznit, že se opravdu nejedná o cvičení, které lze mít hotové za měsíc. Na začátku je naprosto klíčové vyčlenit ve firmě kapacitu, která bude ESG koordinovat uvnitř firmy a spolupracovat s poradcem. Doporučuji si alespoň do začátku ESG poradce najmout. Představa, že do firmy najmete jednoho ESG manažera, který za vás vytvoří report dostatečný po všech stránkách, je nereálná. Naprosto klíčové je správné posouzení dvojí materiality a nastavení optimální ESG strategie. K tomu je třeba detailní znalost legislativy, která je v tuto chvíli už velmi rozsáhlá, znalost potřebných postupů ke sestavení dvojí materiality a definice hodnotového řetězce společně s metodou určení materiálních a finančních dopadů, rizik a příležitostí aktivit společnosti. Zpracování takových analýz vyžaduje know-how z různých odvětví, především v kontextu dané společnosti.
Zaměřují se obecně firmy v udržitelnosti na ty správné oblasti? Není těžiště jejich zájmu příliš ve vlivu na životní prostředí, zatímco sociální dopady jsou v pozadí?
Je pravda, že firmy se v oblasti udržitelnosti často primárně zaměřují na environmentální aspekty, jako je snižování emisí, úspora energií nebo minimalizace odpadu. Tento přístup vychází z tlaku regulací, tržních trendů a očekávání spotřebitelů, kteří stále více vyžadují ekologicky odpovědné produkty a služby. Oblast životního prostředí je tak zřetelně ve středu zájmu, protože nabízí měřitelné výsledky a konkrétní kroky, které mohou firmy podniknout.
Nicméně sociální a governance dimenze udržitelnosti, například podmínky práce, rovnost, diverzita a inkluze, dopad na lokální komunity či správa společnosti a dodržování interních směrnic často zůstávají v pozadí. Přitom právě sociální a správní aspekty jsou klíčové pro dlouhodobou udržitelnost byznysu, protože zdravé a spravedlivé pracovní prostředí je základním pilířem fungování firem a celé společnosti. Zatímco v environmentální oblasti již existuje řada jasných metrik a standardů, sociální a správní udržitelnost je komplexnější a často obtížněji měřitelná. Firmy by měly najít rovnováhu mezi environmentální, sociální a správní udržitelností, aby zajistily komplexní přístup k odpovědnému podnikání.
Když jsme mluvili o liknavosti v udržitelné transformaci, setkali jste se ve své praxi naopak s firmou, která by k udržitelnějšímu fungování pádila až příliš rychle a ohrožovalo to její pozici na trhu? Ve světě by se takové případy našly.
Tento jev je často výsledkem tlaku regulací, veřejnosti, nebo firemní ambice stát se lídrem v oblasti udržitelnosti. Pokud se ovšem transformace provádí bez dostatečné přípravy nebo realistického plánu, může to přinést problémy. Příkladem mohou být nadměrné investice do ekologických technologií, které nejsou ještě plně ověřené nebo ekonomicky rentabilní, a které mohou vést k vysokým nákladům. Takové náklady nemusí následně společnost unést. Ano, velké korporace, které masivně investovaly do elektromobility nebo obnovitelných zdrojů energie, se již někdy setkaly s tím, že trh nebo technologie nepokročily tak rychle, jak očekávaly, což způsobilo ztráty. Nesmíme zapomínat ani na menší podniky, které obzvlášť mohou mít problém financovat rychlou změnu, a tím se přizpůsobovat trhu a udržovat krok s konkurencí. Příliš rychlá a neuvážená transformace, která není strategicky dobře uchopena, může vést k narušení dodavatelských řetězců, nebo ztrátě tradičních zákazníků, kteří nejsou na změny připraveni. Proto je klíčové, aby firmy postupovaly krok za krokem, se zřetelem na svou dlouhodobou ekonomickou udržitelnost a tržní realitu.
Udržitelnou transformaci má výrazně posunout dopředu ESG reporting podle směrnice CSRD, který bude pro první vlnu bank a dalších velkých firem poprvé povinný za letošní rok. Je ve firmách cítit tento tlak a naplňuje povinnost odkrýt v udržitelnosti karty očekávání?
Ano, tlak rozhodně stoupá. Tato nová povinnost požaduje, aby firmy detailně vykazovaly své aktivity v oblasti udržitelnosti, nejen v environmentální rovině, ale také v sociálních a správních aspektech. Pro řadu společností, zvláště těch, které se dosud touto problematikou hlouběji nezabývaly, je to velká změna.
Tlak je cítit zejména v oblasti přípravy interních procesů a datového managementu, protože firmy musí zajistit, že jejich ESG reporting bude transparentní, ověřitelný a bude odpovídat přísným standardům CSRD. Mnoho firem proto investuje do nových technologií, školení a zavádění systémů, které jim pomohou se s touto výzvou vypořádat.
Zda naplní ESG reporting očekávání, ukáže až čas. Na jedné straně může povinnost být udržitelný odkrýt karty a přispět ke zvýšení důvěry veřejnosti a investorů, kteří dnes více sledují, jak firmy přispívají k řešení globálních výzev. Na druhé straně hrozí, že některé firmy budou ESG reporting vnímat jen jako povinnost k „odfajfkování,“ což by mohlo vést ke greenwashingu – formálnímu plnění bez reálného dopadu. Klíčové bude, jak kvalitně a upřímně budou společnosti své ESG strategie integrovat do svého každodenního fungování a rozhodování.
Jak velkou bude ESG reporting pro firmy zátěží? Nedávno mi manažer střední české strojírenské firmy říkal, že pro ně náklady s tímto spojené už převyšují náklady na právní služby či daňové poradenství.
ESG reporting představuje pro mnoho firem, zejména těch středně velkých, významnou zátěž. Náklady na tento proces často zahrnují nejen finanční výdaje, ale také čas a lidské zdroje, což může být pro střední podniky značně náročnější. Nejedná se pouze o náklady na poradce a čas navíc, který si musí vyčleněný ESG tým v podniku na danou problematiku udělat. Velkou finanční zátěž mohou představovat také opatření, která z nově vzniklé ESG strategie vyplývají, a která se podnik zavázal plnit.
Pokud se podíváme na regulatorní rámec udržitelné transformace, kde vidíte jeho největší slabiny?
Jak již bylo zmíněno, ESG reporting je další povinností a jak finanční, tak kapacitní zátěží. Tento fakt nám bohužel regulatorní rámec udržitelnosti neusnadňuje v tom smyslu, že CSRD direktiva je velmi komplexní, složitý, a pro zejména menší a střední podniky, hůře uchopitelný. Zároveň se na tuto direktivu vážou další směrnice, například směrnice o zelených tvrzeních či například implementační příručky od EFRAGU, které je v souvislosti s CSRD direktivou mnohokrát těžké skloubit. Proto lze říci, že na to, jak velkou administrativní zátěž Evropská unie klade na splňování daných požadavků, “user friendly” určitě není. Nutno dodat, že některé materiály ještě nejsou k dispozici – tím mám nyní na mysli sektorově specifické standardy.
Pro některé firmy se ESG reporting může stát jedním z největších výdajů v oblasti administrativních a regulačních povinností, což potvrzuje, že jde o významnou výzvu. Na druhou stranu, dobře provedený ESG reporting může přinést dlouhodobé výhody, jako je lepší přístup k financování, zvýšená důvěryhodnost u zákazníků a investorů, a celkově lepší konkurenceschopnost. Avšak tyto výhody mohou být pro mnoho středně velkých podniků zatím abstraktní a obtížně dosažitelné.
Jaké důležité normy jsou oblasti udržitelnosti na obzoru?
Očekává se již zmíněná směrnice proti zeleným tvrzením. Tato směrnice má v zásadě chránit spotřebitele proti klamavým “zeleným tvrzením” především na obalech produktů, které si kupují s původním záměrem více vyhovět životnímu prostředí. Tato směrnice by měla v podstatě vymýtit ničím nepodložené klamavé štítky o zelených produktech. Společnosti si na toto budou muset dát pozor vzhledem k hrozícím sankcím, které mohou být až čtyři procenta z jejich ročního obratu.
Dále mohu zmínit takzvanou CS3D směrnici, tedy Směrnici o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti. Byla schválena v červnu 2024 Radou EU. Tato směrnice podnikům nařizuje zmírňování negativních dopadů na životní prostřední a na lidská práva. Zaměřuje se na dětskou práci, pracovníky a jejich pracovní práva, znečištění a zachování přírodního dědictví. Laik by na první pohled řekl, že se nejedná o nic jiného než směrnice, které už máme, že? Regulace CS3D se bude vztahovat na společnosti sídlící v EU, tedy ty, které byly založeny podle právních předpisů členského státu, pokud mají více než tisíc zaměstnanců a jejich celosvětový obrat přesahuje 450 milionů eur.
Tato pravidla se však dotknou i společností mimo EU. Mateřské společnosti a společnosti, které mají v EU franšízové nebo licenční dohody, a které dosahují stejného prahového obratu v EU, budou také povinny začlenit agendu CS3D do svých politik. Tato směrnice specificky doplňuje nařízení o zákazu produktů pocházejících z nucené práce na trhu EU. Obě směrnice se zabývají problematikou nucené práce.
Kdybyste mohla vy sama přijmout jedno zásadní opatření ve prospěch udržitelnosti, které by to bylo?
Zaměřila bych se na globální podporu a zavádění cirkulární ekonomiky, která se soustředí na maximalizaci využití zdrojů a minimalizaci odpadu tím, že podporuje opětovné použití, recyklaci a obnovu materiálů.
Anna Pačesová
Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V rámci dvousemestrálního studia v programu Erasmus studovala na University of Helsinky, kde se věnovala mezinárodnímu a evropskému právu a mezinárodnímu obchodu. V současnosti je vedoucí oddělení Korporátních služeb a ESG v RSM CZ & SK.
Již třetím rokem se svým týmem poskytuje zázemí a podporu pro zahraniční i české podnikatele vstupující na český či evropský trh především v oblasti korporátních povinností a regulace, administrativy a souvisejícího compliance.
•
