Ve veřejných diskusích, zejména v těch předvolebních, často zaznívá, že cílem takzvané Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) je zničit evropskou ekonomiku. Opak je pravdou. Green Deal má být cestou k nové bezemisní ekonomice budoucnosti, která je nutnou reakcí na dopady čím dál zjevnějších změn klimatu. Otázkou je „pouze“ to, jak rychle se k ní dostat, aby měl Green Deal pozitivní dopad. A kolik to všechno bude reálně stát.
S bezemisní ekonomikou jakožto udržitelným hospodářským modelem 21. století počítají dnes nejen všechny evropské vlády, ale prakticky i všechny velké a střední firmy v Evropě. Proto je součástí jejich rozvojových plánů rovněž strategie energetická. Slovo „udržitelný“ přitom není ideologickým zaklínadlem, nýbrž popisem důležité vlastnosti celého systému. Vybudovat a nastavit jej tak, aby byl dlouhodobě schopen dodávat lidem a firmám to, co pro svoji existenci potřebují, a aby se nemusel za dalších dvacet let znovu celý předělávat. A to vše za rozumnou a dosažitelnou cenu, což je samozřejmě součástí udržitelnosti také.
Aby nedošlo k oslabení EU
„Pokud hovoříme o udržitelnosti, tak právě v případě přechodu na nízkoemisní nebo přímo bezemisní energetiku jde o naprosto nezbytnou podmínku,“ vysvětluje Martin Ludvík, předseda představenstva a generální ředitel společnosti Powertica Energie. „Zelená dohoda nám nesmí přinést neadekvátní nárůst cen elektřiny a tepla, stejně jako nesmí způsobit ztrátu konkurenceschopnosti evropských firem. Naopak by měla díky inovacím a významným investicím podpořit jejich technologickou vyspělost a postavení na světovém trhu,“ popisuje Ludvík ideální představu, jak by celý systém Green Dealu měl do budoucna fungovat.
„My v Powertice věříme, že stanovené uhlíkové neutrality lze dosáhnout, ale tato snaha musí být podpořena odpovídajícími investicemi do infrastruktury a technologií,“ říká generální ředitel Martin Ludvík.
Zatím se tak bohužel neděje. Energie naopak velmi rychle zdražuje, a to i kvůli byznysu s emisními povolenkami, který se takříkajíc utrhl z regulačního řetězu; firmy, zvyklé na energii dotovanou levnými fosilním zdroji, ztrácejí konkurenceschopnost. Nejen v Česku, ale třeba i v Německu. Řada tamních firem se dokonce přesouvá za levnější energií do jiných zemí, například do Polska, ale překvapivě třeba i do jinak velmi drahého Švýcarska.
V debatách týdeníku Euro si na tento negativní vývoj Green Dealu v nedávné minulosti stěžoval například i prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj. „Cena energie se v Evropské unii dramaticky navyšuje v konkurenci s okolním světem, omezuje to výrobu cementu, skla, chemie, oceli, zvedla se i vnitřní soutěž v Evropské unii. Jsme na jednotném trhu, ale naši výrobní konkurenti na něm mají nižší poplatky za obnovitelné zdroje energie a další věci,“ zlobí se Rafaj a připomíná mimo jiné podporu firem v sousedním Německu, která je v energetické politice mnohem vyšší než v České republice.
Nutnost široké spolupráce
Martin Ludvík, šéf společnosti Powertica Energie, která je zaměřena mimo jiné na dodávání energií velkým firemním a institucionálním zákazníkům, s Rafajovými námitkami v principu souhlasí. Bude to ovšem podle něho nějakou dobu trvat a bude to také stát poměrně velké peníze. „My v Powertice nicméně věříme, že stanovené uhlíkové neutrality lze dosáhnout, ale tato snaha musí být podpořena odpovídajícími investicemi do infrastruktury a technologií a bude také vyžadovat spolupráci mezi státy, firmami i veřejným sektorem,“ řekl týdeníku Euro top manažer Ludvík. A zadarmo to samozřejmě nebude. Peníze nakonec budou i tady mírou všech věcí a také mírou hodnocení úspěšnosti celého pěkně „nalajnovaného“ Green Dealu.
Přechod k bezemisní ekonomice, s dobrým mixem převážně čisté energie od obnovitelných zdrojů (OZE) po jadernou energii, si vyžádá během deseti patnácti let obrovské investice v řádu vyšších stovek miliard eur, a to v různých formách, jak to důkladně popisuje ředitel Ludvík: je to „podpora ve formě investiční podpory na výstavbu nových obnovitelných a nízkoemisních zdrojů, v podobě investic do přenosových a distribučních sítí i do transformace energeticky náročných odvětví, jako jsou hutě, sklárny či cementárny…“
Připomeňme, že Česko tuto podporu na investiční výstavbu bezemisních či nízkoemisních zdrojů začalo brát z evropských fondů. Jak v předvolební debatě před evropskými volbami připomněli diskutující členové vlády (premiér Petr Fiala, ministři Vít Rakušan a Ivan Bartoš), ČR obdržela z Evropské unie mimo jiné 32 miliard korun, které má vláda přímo využít na budování obnovitelných zdrojů, kam kromě větrníků a solárních elektráren patří přechodový plynový zdroj. A právě z těchto evropských peněz se budou stavět plynové elektrárny; na plyn přestavuje ČEZ s další dotací elektrárnu v Mělníku; 20 miliard má jít na podporu fotovoltaiky na rodinných domech a 12 miliard půjde na podporu solární energetiky ve firmách.
Velkým tématem je pak schopnost akumulovat elektřinu (ať už prostřednictvím bateriových systémů, zeleného vodíku, či dalších nových technologií). „Zde kromě nutných financí vidím obrovský prostor zejména pro vědu a aplikovaný výzkum,“ připomíná Martin Ludvík. Ale jak to konkrétně udělat, aby si velká firma vybudovala svoje energetické zázemí, které by zajišťovalo bezproblémový chod hlavního byznysu, jemuž se daná společnost věnuje?
Kolik to všechno bude stát
Odborníci doporučují vybudovat vlastní kapacity, které zajistí dlouhodobou soběstačnost i v době ohrožení nebo neočekávatelných výpadků. „Byznys zajímá, kolik dekarbonizace ekonomiky bude stát, aby se mohl podle toho zařídit, ale to dnes bohužel nikdo neví,“ připomíná ekonom a bývalý centrální bankéř Lubomír Lízal, který je přesvědčen o tom, že stabilní zdroje a ceny jsou základem dobrého byznysu i nové energetické bezpečnosti.
Proč ne zdroje vlastní; je-li firma dost velká či odvážná na to, aby investovala do vlastních energetických zdrojů, je to jen dobře. Samozřejmě se nejvíce nabízejí ekologické provozy nějaké formy OZE. „Aktuálně se pro spotřebitele nejvíce ekonomickou a současně i ekologickou variantou jeví výstavba vlastního zdroje obnovitelné energie přímo na místě spotřeby. Tím nejen získáte zelenou elektřinu na dlouhodobé bázi, ale na vámi vyrobené elektřině budete také šetřit za regulované platby, alespoň do významnější změny tarifní struktury,“ konkretizuje návrh na budování vlastního zdroje Ludvík. Firma si tak sama bude dodávat – relativně levnou – energii, jejíž přebytky pak může využít v jiném místě spotřeby, nebo je prodá do centrálního systému. „Navíc přenesením výroby a spotřeby do jednoho místa podpoříte princip decentralizace energetiky, získáte částečnou nezávislost a ulevíte už tak exponované distribuční síti,“ pokračuje ve vyjmenovávání výhod „generál“ firmy Powertica.
Všechny tyto náklady se dle něj samozřejmě promítnou do cen pro koncové zákazníky. Ty jsou nyní z větší části určeny cenou komodity, kterou významně ovlivňuje cena emisních povolenek. Další vliv mají takzvaně regulované platby, kam se propisují investice do distribučních a přenosových sítí, stejně jako provozní podpora OZE nebo rostoucí náklady provozovatele na udržení vyrovnané přenosové soustavy.
„Jen pro představu: například 2. května letošního roku stála 1 MWh odchylky v ČR více jak 170 tisíc korun. A to je pro dodavatele elektřiny významný náklad, který do ceny elektřiny prostě promítnut musejí,“ popisuje energetickou realitu trhu Ludvík.
Transformace energetiky v rámci Green Dealu tedy teprve začíná, je to ale jedno z hlavních témat blízké budoucnosti. Velkým spotřebitelům tato zásadní změna přináší vizi bezemisní energetiky a možnosti podílet se na jejím přerodu. S vyššími náklady na energii a častými i značnými výkyvy cen budou potřebovat politickou, ovšem hlavně specializovanou odbornou pomoc.
•
