Evropskou energetiku dlouho dirigovali ideologové

Roubování regulace na tržní hospodářství způsobí věci, které si v tuto chvíli ani neumíme představit, říká Petr Paukner, zakladatel a vlastník skupiny Carbounion.

Evropa, Česko a vlastně celý Západ se potýká s energetickou krizí. O jedné z jejích příčin Petr Paukner, zakladatel a vlastník největšího tuzemského obchodníka s energetickými komoditami Carbounion, říká: „Evropa spoléhala na levný plyn, léta žila z nízkých cen energetických surovin. Některé země v čele s Německem dokonce počítaly s přechodem od uhlí a jádra k plynu jako s mezistupněm. Když jsme tedy plynu začali mít nedostatek, zavládla totální hysterie.“

Nakolik se na současné energetické krizi podílí Green Deal?
Green Deal představuje totální revoluci v energetice, k níž muselo dojít, proto program jako takový nekritizuji. Naopak velmi ostře kritizuji urychlení Green Dealu. Levicově orientovaní neomarxisté bez jakékoli erudice v energetice udělali něco, co už zejména východní země dokonale poznaly. Tedy revoluci bez ohledu na to, je-li to realistické, jestli to hospodářství zvládnou, a především, zda cíle budou dosaženy. Po roce 1948 se východní blok začal měnit na ocelovou pěst, což vedlo konkrétně v Československu k totálnímu zničení dobře rozvinutého lehkého průmyslu. Za 40 let přišel účet. To, co vidíme teď, je něco podobného. Účastním se zasedání německých energetiků v Bruselu, kam jsem se dostal díky zkušenostem z Mezinárodní agentury pro energii v Paříži, pravidelně jsem dojížděl do Bruselu a pozoroval, jak snahy o urychlení Green Dealu probíhají bez ohledu na zachování rozumného fungování ekonomiky, respektive energetiky.

Foto: Michael Tomeš

Jak moc aktuální energetickou krizi způsobil Putin?
Válka to nakopla ještě více, ale prvotní problém je jinde. Hospodářský růst Evropy totiž nebyl založen na vynikající práci a myšlenkách, ale na levných energiích. Vždyť ještě loni v dubnu byly ceny plynu 25 až 30 eur za megawatthodinu (MWh)! Pak se začalo mluvit o nahrazování současných zdrojů. Rus se na to díval a viděl v tom ideální příležitost v létě přiškrtit kohoutky. Do Evropy se dostávalo méně plynu a ceny začaly růst. Jenže Evropa spoléhala na levný plyn, léta žila z nízkých cen energetických surovin. Některé země v čele s Německem dokonce počítaly s přechodem od uhlí a jádra k plynu jako s mezistupněm. Když jsme tedy plynu začali mít nedostatek, zavládla totální hysterie. K tomu se připojilo několik dalších záležitostí. Dosud všechno fungovalo, tak proč by Francie měla obnovovat jaderné bloky? Proč bychom měli investovat do uhelného průmyslu, k němuž se přistupovalo s tím, že se za pět až deset let zavře? Proč obnovovat železniční vagóny, když uhlí nebude potřeba? Sešla se zkrátka řada věcí a výsledkem je aktuální krize.

Zlomová situace nastala, když megawatthodina elektřiny stála tisíc eur.
To se ale prakticky neobchodovalo. Mělo to spíše politicko-psychologický význam, ale určitě ne ekonomický. Teď se dotknu českých manažerů. Jako zodpovědní hospodáři měli nakupovat energie postupně od začátku loňského roku. Kdyby to dělali podobným způsobem, jako ČEZ prodával elektřinu, nebyli by najednou překvapení nárůstem cen a vyhnuli by se těmto šílenostem. Spoléhali však na to, že ceny zase spadnou. To považuji za manažerské selhání. A pak to klasicky padlo na stát, od kterého každý očekává pomoc.

Považujete zastropování cen energií za chybu?
Situace byla neudržitelná, proto k nějaké formě zastropování muselo dojít. Jsme ale svědky roubování regulace na tržní hospodářství, což se ještě nikdy v dějinách nepodařilo. Platí jednoduchý vztah: Kde je regulace, tam je nedostatek. To je mimochodem důvod, proč se jí teď Němci tak brání. Mají totiž strach, že se nikdo nebude snažit snížit spotřebu plynu. Ropná krize v sedmdesátých letech přinesla jednu dobrou věc. Přestala jezdit auta se spotřebou 35 litrů na sto kilometrů a začala se vyrábět jiná, s nižší spotřebou. Podobně pozitivní dopad může mít i krize současná, třeba v tom, že se růst spotřeby elektrické energie zpomalí. Otázkou je, zda ve světle státem podporované elektromobility vůbec může zpomalovat. Stát může na určitou omezenou dobu pomoct, to je jistě správně, ale především se musí změnit chování spotřebitelů. Já jsem vyrostl na venkově a vždycky, když jsem odešel z jedné místnosti do druhé, musel jsem zhasnout. Tak jsme byli vychováváni. Zastropování je tedy fajn, ale mělo by být krátkodobé. Roubování regulace na tržní hospodářství způsobí věci, které si v tuto chvíli ani neumíme představit.

Platí jednoduchá ekonomická úvaha, že v Evropě jsou energie drahé kvůli nízkému počtu disponibilních stabilních elektráren a tepláren?
V Evropě nebyla snaha do nich zásadně investovat, tedy alespoň do těch, které nebyly politicky atraktivní. Nikdo se neobtěžoval dlouhodobými výhledy, kapacita se neudržovala, proto je dnes v takovém stavu, v jakém je. Energetika musí být vždy postavena na mixu různých zdrojů, jejichž podíl může časem kolísat. A to je jedna věc, kterou minulý režim dělal dobře. Energetický mix jsme sice postavili především na uhlí, ale jako jedni z prvních jsme měli jádro a navzdory limitujícím podmínkám i nějaké vodní zdroje. Bude-li klesat podíl uhlí, měl by narůstat podíl jádra. Důležité jsou i obnovitelné zdroje energie (OZE), ale nesmí to být jen o nich.

Foto: Michael Tomeš

Takže jste zastáncem rychlejších investic do jaderné energie?
Asi není jiná cesta, ale pokud si někdo myslí, že se jaderná elektrárna postaví za šest až osm let, pak má hodně divoké představy.

Dělá česká vláda dost, abychom měli v nadcházejících topných sezonách čím svítit a topit? Zatímco Němci za několik měsíců postavili LNG terminály, u nás je problém povolit Teplárnám Brno přechod na lehké topné oleje.
Typická byrokracie, která je tu už od rakouské monarchie. Stát, ať už máme vládu levou, nebo pravou, stále potřebuje nabobtnávat a přibírat víc a víc úředníků. Každá opozice o tom mluví, ale když přijde k vládě, stejně to neudělá. Mám na mysli tvrdé vymáhání principu, že není přípustné, aby mzdy ve státní sféře stoupaly rychleji než v soukromé. Úředníci peníze dostávají, nevydělávají je. A čím více budete mít úředníků, tím déle budou všechny postupy trvat.

Podle Eurostatu u nás zdražila elektři­na nejvíce v celé Evropě. Proč?
Jsou tu teorie, že máme vystoupit z lip­ské burzy a prodávat jen přebytky. Na první pohled se to zdá jako jednoduché řešení, ale položme si otázku: Co když to jiné země udělají stejně? Zmizí obchod jako takový. A burza je vždy měřítkem hodnot. Že u nás elektřina zdražila nejvíce v celé Evropě, beru jako špatnou zprávu. Na druhé straně je potřeba také vzít v úvahu, jak drahá byla předtím.

Dává ekologicky a ekonomicky smysl vozit do středu Evropy černé uhlí z Austrálie?
Nedává. V Česku máme dva hlavní spotřebitele energetického černého uhlí: Elektrárnu Dětmarovice a teplárny patřící Veolii. Vše na severní Moravě bylo výhodné kvůli blízkosti OKD i Polska. Když ale najednou Polák nemůže dovézt 14 milionů tun uhlí z Ruska, pak ani nemůže vyvážet. Co se týče OKD, vypráví se tu, jak se těžba prodlouží ještě o mnoho a mnoho let. Ve skutečnosti jsou ale zásoby pouze na dole ČSM, a to velmi omezené. Hodně uhlí je až na druhé straně řeky, v uzavřeném dole Morcinek, těžba by však vyžadovala dohodu s Poláky, což se po problémech kolem dolu Turów nedá očekávat. Navrhl jsem využít infrastrukturu na dole Darkov k úpravě uhlí pro polského investora a umožnit zásobování severní Moravy tímto uhlím. Nejde ale o dlouhodobé řešení problému. Na druhé straně vozit uhlí z Austrálie nebo třeba z Kolumbie či Indonésie lze ospravedlnit jen jako havarijní opatření v době krize. Stojí to totiž strašné peníze.

Na které zdroje bychom se měli zaměřit, abychom maximalizovali soběstačnost?
Za prvé bychom měli v klidu a rozumně využít hnědého uhlí, které tu je a které je dnes relativně nejlevnějším zdrojem. Vedle toho je třeba rychle rozvíjet jadernou energetiku, včetně modulárních elektráren, které jsou zatím v plenkách. K tomu se bude muset přidat i nějaký plyn, byť třeba LNG z Kataru nebo USA byl vždy dražší než dodávky z Ruska. Teď si ale představte, jak se budou tvářit manažeři podniků, až krize na Ukrajině skončí a Rus přijde s poloviční cenou… Pokud jde o vodík, považuji ho za hudbu budoucnosti. A nakonec tu máme OZE. Tento mix musí zajistit rozumné fungování naší energetiky.

Foto: Michael Tomeš

Jak moc bude potřeba je upravit a přebudovat, abychom si mohli dovolit co nejodvážnější podíl OZE?
Musíme mít dokonale propojenou soustavu. Jdeme z makroenergetiky, kterou jsme tu měli vybudovanou, do mikro­energetiky. To vyžaduje velmi náročné montážní práce, ale jsme schopni je zvládnout. Už se na tom pracuje, a to celkem rozumně. Odstoupilo se od ekonomicky šíleného záměru dávat všechny kabely pod zem, což si Česko nemůže
dovolit. Samozřejmě i tak to bude nákladné, půjde o miliardové investice. Ale to se nedá nic dělat, bez toho to nepůjde. Osobně si myslím, že podíl OZE sice jednoznačně poroste, ale brzy dosáhne limitu.

Co je podmínkou dalšího rozvoje OZE?
Musíte mít něco, co bude vyrovnávat výkyvy. Proto tu ještě nějakou dobu uhlí musí zůstat. Nebo by tu musel být plyn, který ale bude šíleně drahý a není náš. Podívejte se na Poláky, kteří do roku 2049 nehnou s uhlím, protože chtějí mít jistotu, že jim tato strategická surovina ještě nějakou dobu zůstane k dispozici. Nevolám po tom, aby tu uhlí bylo ještě sto let, ale mělo by se říct – toto je reálné množství. Evropskou energetiku dlouho dirigovali ideologové. Přitom když přijde ideologie do hospodářství, je to vždycky špatně. To jsme říkali v Bruselu Němcům: když se vynalezl spalovací motor, pak by podle jejich dnešní ideologie museli vybít všechny koně. Ve skutečnosti je ale evoluční cestou nahradila auta.

Když je řeč o Němcích, stále se jim nedaří spojit průmyslový jih s offshore větrnými farmami na severu. Důvodem je i odpor obyvatel proti výstavbě elektrického vedení. Hrozí něco podobného i v Česku, kde se nedaří dokončit ani základní věci, jako jsou obchvaty?
Hrozí, ale nevím do jaké míry. Je pravda, že v Německu to naráží na jejich Grundgesetz (ústavní zákon – pozn. red.), který každému zaručuje, že se mu nic nesmí zestátnit. Bude na politické garnituře, jak tyto věci zvládne a jak se k tomu postaví.

Už máte jasno, jak bude vypadat váš byznys s biomasou?
To je velice dobrá otázka. Kontrakt se státním podnikem Lesy ČR na biomasu, který teď všichni kritizují, jsem dělal v době, kdy plyn stál 25 eur za MWh. Když to pak najednou vyletělo nahoru, všichni začali říkat, že Paukner má obří smlouvu s Lesy ČR a biomasy je prý kvůli tomu málo. Jenže ono jde o klasicky obnovitelnou záležitost a zase tak málo jí není. Kontrakt je sice až do 400 tisíc tun ročně, ale to až k jeho konci. Počítá se s postupným nárůstem od nějakých 120 tisíc tun. Myslel jsem si, že spolupráce s Lesy ČR bude normálně fungovat, ale dost drhne, protože oni hledají jakoukoli záminku, aby mohli říct, že kontrakt není plněný. Je to ale naopak. Oni ten kontrakt nerespektují a chtějí, abych se choval jako ad hoc odběratel. Na to samozřejmě nemůžu přistoupit.

Navíc máte zakázané to vyvážet.
Přesně tak, mám od nich písemně potvrzeno, že já nesmím, ale ostatní můžou. Kdybych vyvážel uhlí do Polska, tak na něm vydělám obrovské peníze. Ale nemůžu to udělat, protože je společensky neobhajitelné, aby se vyváželo uhlí ve velkém rozsahu mimo Česko a tady lidé a podniky neměli žádné. A já pracuji a obchoduji dlouhodobě.

Nebojíte se, že Evropská unie v důsledku masivních dovozů na biomasu zanevře a zpřísní její regulaci?
To, co říkáte, se může snadno stát. Eufo­rie ze štěpky se může výrazně změnit. Proto leží na mé firmě obrovský závazek, že bude tuto surovinu dalších deset let odebírat v tak velkém množství. Může se přitom stát, že už za pár let přestane být ekonomicky výhodná. Oproti tomu pro státní podnik to je záruka ekonomické stability na deset let předem. Tím spíše nerozumím jejich přístupu.

Vidíte situaci v Lesích ČR v úředním šimlu, nebo je to politické zadání?
Můj dojem je, že je to politické zadání a že čekali na nového generálního ředitele. Nešlo se s nimi na ničem dohodnout, ať jsem dával jakékoliv návrhy. Nyní mají nového, čerstvě jmenovaného ředitele, proto věřím, že se vše vrátí do korektních kolejí. Ale promrhaného času je škoda kvůli počasí. Brzy může napadnout metr sněhu a odběratelé, zejména teplárny, čekají na zboží, české zboží.

V čem tkví budoucnost českého teplárenství? Ještě loni se zdálo, že v zemním plynu. Lze si představit postupný přechod na vodík?
V akademických diskusích zaznívá, že ano. Ale já se ve vodíku nevyznám a ani se v něm nechci vyznat. České teplárenství ještě může pět deset let v pohodě fungovat na biomase a uhlí. Mezitím by se i ten vodík mohl dostat dál. Dnes o něm všichni mluví, ale pořád nikde nevidím reálný pilotní projekt. Je zatím jako energetická paní Columbová. Aspoň dle mého názoru.

Přečtěte si také