Epopej by měla být pro všechny

John Mucha se po téměř roce a půl vrátil do Prahy. Jedním z hlavních důvodů se stal převoz Slovanské epopeje do Moravského Krumlova. Spory o epické velkoformátové dílo jeho dědečka se táhne už několik dekád, třebaže to nyní vypadá, jako by se konečně chýlily ke konci. Zakladatel a prezident Muchovy nadace se nadále věnuje zachování odkazu Alfonse Muchy a správě největší světové sbírky děl mistra secese.

Legendární dům na Hradčanském náměstí, jenž proslul mimo jiné vyhlášenými večírky jeho otce Jiřího a návštěvami světových umělců, částečně připomíná rodinné muzeum. Na stěnách visí povědomé obrazy a na barevných kobercích vyniká nespočet artefaktů v čele s klavírem, na který hrávala Johnova matka Geraldine.

Ačkoli svého dědečka nikdy nepoznal, osobní hodnota jeho díla pro Johna Muchu zůstává naprosto nevyčíslitelnou. „Plakát nebo obal s Muchovými motivy měli například i členové The Rolling Stones a Janis Joplin. Art nouveau se v 60. letech vrátilo zpátky, a to byly moje oblíbené časy. Víte, já už jsem starý dědek,“ žertuje, když usedáme ke stolku v jedné z místností malebného bytu, z jehož oken je vidět přímo na Pražský hrad.

Provázely váš současný návrat do České republiky jen pozitivní pocity?
Dříve jsem se vracel vždy zhruba v rozmezí třech týdnů. Kvůli koronaviru jsem se nyní do České republiky dostal poprvé od února 2020. Kromě Prahy už jsem stihl navštívit i Moravský Krumlov, kde se instalovala Slovanská epopej. Vracím se rád, ale musím přiznat, že z hlediska příjmů České republiky to tak pozitivní není.

Jak to myslíte?
Týká se to změn v turismu po celém světě. Vybavuji si, když jsem si v Anglii na Facebooku prohlížel fotky přátel s absolutně prázdným Karlovým mostem. Něco takového si pamatuji naposledy jako malý kluk, v Praze jsem na „plný úvazek“ žil do roku 1966. Lidi, kteří si otevřeli malou restauraci nebo hotel, se v posledních dvou letech dostali do značných finančních komplikací. To stejné platí pro umělce. Včera zde seděl japonský velvyslanec a líčil mi situaci s olympijskými hrami, které se konaly prakticky bez publika, což výrazně ubralo na atmosféře.

V tomto domě se koneckonců objevila řada zajímavých světových osobností jako Ravi Šankar nebo Leonard Bernstein. Vybavíte si, kdo na vás v dětství zanechal největší dojem?
Upřímně, jako dítě jsem nevěděl, kdo tito lidé vlastně jsou. Vzpomínám si, když tady seděl francouzský cellista Paul Tortelier a fotil mě, když jsem slavil osmé narozeniny. Navštívili nás například i irská spisovatelka Edna O’Brien a britský herec Peter Ustinov. Za mou matkou jednou dorazil světově proslulý dirigent sir Georg Solti, vešel do pokoje s pianem, u kterého zahlédl noty. Maminka byla tak ohromně skromná skladatelka, že se styděla svou tvorbu předvést.

Vaše matka se narodila ve Skotsku, během života v zahraničí jste přijal její rodové jméno. Jaká je dnes vaše vazba na tuto zemi?
Rod mé matky pochází ze skotského souostroví Orkneje a první historická zmínka o něm pochází z roku 895. Myslím, že je velké štěstí, když má člověk místo, na které se může vydat, kdykoli je unavený nebo naštvaný. Aniž byste na takovém místě v minulosti strávil moc času, cítíte se tam výborně. Pro mě je to oblast poblíž našeho rodového domu. Vylezu na kopec, dívám se na řeku, vnímám krajinu a mám pocit, jako by ze mě postupně odcházely veškeré starosti. Podobně v mém případě ovšem funguje také Jiřetín pod Bukovou, kam jsem jako malý kluk jezdil na prázdniny.

Co máte na České republice rád?
Když jsme nedávno jeli do Moravského Krumlova, uvědomil jsem si, co ve Velké Británii chybí. Tolik třešní okolo silnice jsem v životě neviděl. Česká krajina je opravdu krásná. U Moravanů vnímám charakteristiky, v nichž se velmi podobají Skotům. Dříve žili skromně, ale když je lépe poznáte, jsou velice pohostinní a vřelí. Rádi zpívají a někdy se prostě vypláčou.

Ve Velké Británii jste působil jako bankéř. Co považujete za nejdůležitější životní lekci, kterou vám tato kapitola dala do budoucna?
Ekonomie mě zajímala už v osmnácti letech, ovšem ne ta marxistická. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Londýně a měl britský pas, tak jsem naštěstí mohl odjet oficiálně, nešlo tedy o žádnou formu emigrace. V roce 1969 mě však československé úřady zbavily státního občanství. Británie mi umožnila univerzitní studium, které následně způsobilo, že jsem měl úspěšnou bankéřskou kariéru. Když zemřel otec a museli jsme zorganizovat řadu věcí, díky mému zázemí šlo vše zařídit tak, aby to drželo pohromadě snad až donekonečna.

Cítíte, že dnes při svých pracovních činnostech nějakým způsobem využíváte jakousi bankéřskou mentalitu, ať už toto slovní spojení vnímáte v jakékoli konotaci?
Jako bankéř jsem se naučil, že je při kaž­dém konfliktu zásadní pečlivě zvážit všechna možná východiska a řešení. Obzvlášť když člověk musí podobné situa­ce nakonec řešit právní cestou. Vzniká přitom množství negativní energie, přičemž většinou je lepší vyřešit problémy v přátelském duchu. Nyní mimochodem vnímám, že se toto přátelské klima vrací i v případě Slovanské epopeje, což je skvělá zpráva.

Z Anglie vás zpět do České republiky přivedlo právě rozhodnutí pokračovat v péči o odkaz Alfonse Muchy poté, co v roce 1991 zemřel váš otec Jiří. Když jste tehdy založil Muchovu nadaci, jaká byla její prvotní vize?
Z počátku vše provázela panika, ale bylo to velmi zajímavé. Brzy se bohužel začaly objevovat jisté kruhy, které situaci značně komplikovaly. Všem je dobře známo, že se kolem naší rodiny pohybovala Marta Kadlečíková, která mě přesvědčovala, že nadace je naprostá hloupost. Člověk musel zvažovat všechny maličkosti a pro založení nadace nakonec bylo zásadní i to, že jsme tou dobou měli pouze britskou státní příslušnost. Kdyby se nám, nedej bože, něco stalo, celé dědictví by spadlo pod britské daňové zákony. To znamená 40procentní daň. Kdyby odhadli hodnotu například na 10 milionů liber, tak bychom v rámci daní v penězích na podobnou nepředstavitelnou částku samozřejmě nedosáhli. Taková situa­ce by se dotkla galerií, muzeí i mnoha vysoce postavených lidí. Všichni, včetně mé nevlastní sestry Jarmily Plockové, byli plně informováni o všem, co se dělo. Advokáti mně na začátku 90. let radili: „Johne, ať se děje, co se děje, snaž se držet sbírku pohromadě.“ Tak jsem to udělal, a ačkoli se mě už netýká rodinný majetek, jako je vila mého dědečka, sbírka zůstala pospolu.

A stále jde o nejpočetnější sbírku díla Alfonse Muchy na světě. Jak rozsáhlá vlastně je?
Je to přes tři tisíce věcí, které ovšem nepředstavují pouze olejové a pastelové malby. Má babička, která pocházela z české rodiny, musela mít skotskou krev… Nikdy totiž nic nevyhodila. I proto tady dodnes máme Alfonsovy skici a přes čtyři tisíce fotografií, které dědeček pořídil přibližně mezi lety 1885 až 1939. Součástí sbírky je i množství originálních psaných textů. Pokud se věci povedou tak, jak bychom si přáli, dvacet velkoformátových pláten Slovanské epopeje by jednou měly doplnit i studijní materiály, kresby, fotografie a filozofické písemnosti. Zkrátka jistá česká odpověď na van Goghovo muzeum v Amsterdamu.

Podmínkou Alfonse Muchy bylo, aby pro Slovanskou epopej vznikl samostatný prostor v Praze. Pokládáte chystaný palác Savarin na Václavském náměstí, o němž se v této souvislosti hodně hovoří, za přijatelné řešení?
Určitě, tento nápad plně podporuji. Na Savarinu pracuje velice známý anglický architekt a designér Thomas Heatherwick. V minulosti se na mě obrátily dvě organizace, nakonec se více rozběhla debata se skupinou Crestyl. Setkávám se s kritikou, že v objektu budou figurovat obchody a značná část bude v podzemí. Ale podívejte se třeba na Paříž a muzeum Louvre. Když byl pražským primátorem Bohuslav Svoboda, mluvilo se o využití části hlavního nádraží vedle Fantovy kavárny. Představte si, že pro instalaci jsme byli my, hlavní město Praha i České dráhy, ale projekt nakonec zabrzdili italští investoři. Toto řešení se mnohým nelíbilo kvůli nepřívětivému prostředí nádražní budovy. Podobně koncipováno přitom je například i francouzské Musée d’Orsay. V rámci prostoru Savarin vnímám jako pozitivní to, že vedeme dialog s pražskou radní pro kulturu Hanou Třeštíkovou, která už ostatně v médiích uvedla, že po pěti letech v Moravském Krumlově by se Slovanská epopej měla na čtvrtstoletí zabydlet v Praze tak, jak si to dědeček přál.

Stále vnímáte jistý dluh vaší rodiny a Prahy vůči Moravskému Krumlovu?
Ano, ať se děje, co se děje. Zároveň teď začínáme vymýšlet takzvanou muchovskou stezku, která by v blízké budoucnosti měla mířit přes zásadní místa dědečkova života. Kromě Moravského Krumlova tudíž povede přes Ivančice, Kyjov nebo Hrušovany.

Jižní Moravu v červnu zasáhlo tornádo, a to shodou okolností právě v den, kdy se Slovanská epopej převážela do Moravského Krumlova. Proběhl vám hlavou scénář, co by se stalo, kdyby dílo postihl tento nešťastný osud a shoda náhod?
To, co se stalo, je samozřejmě tragédie… Vždy, když děláme výstavu a díla se přesouvají například do Japonska, tak se v rámci pojišťovací hodnoty musí rozhodnout, zda se vypraví jedním, či více letadly. V případě dvou letadel jde na jedné straně riziko dolů, protože by se při havárii nezničilo úplně všechno. Ale na druhé straně riziko zvyšujete, protože využíváte více dopravních prostředků, které mohou potkat jakékoli komplikace. Díky bohu, že se převoz Slovanské epopeje na jižní Moravu podařil bez problémů. Zíral jsem na technologii, kterou nyní v Moravském Krumlově při výstavě využívají, udělali fantastickou práci.

Lze pro vás osobně vůbec vyčíslit hodnotu Slovanské epopeje?
Bůh ví, mohl bych říct jedna koruna nebo trilion. Jediné, co považuji za důležité, je se snažit zajistit bezpečnost a přístup k epopeji. V médiích se občas objevují informace, že celý spor vznikl, protože chci epopej pro sebe. K soudnímu řízení mě ale donutil pouze rozsudek soudu České republiky, podle něhož si nemohu stěžovat, protože to se mnou nemá nic společného. Takto celá situace a fámy okolo začaly.

Pokud se po více než devadesáti letech splní definitivní přání vašeho dědečka, co všechno může důstojné umístění Slovanské epopeje v důsledku přinést Praze a Pražanům?
Znamenalo by to jisté propojení minulosti a budoucnosti. Výsledek by ovšem nebyl jen pro Prahu, ačkoli dědeček Slovanskou epopej Československu a matce měst daroval. Epopej by měla být pro všechny. Nejsem kunsthistorik, ale považuji Slovanskou epopej za proces, do něhož Alfons Mucha promítl svou filozofii. Završit ji chtěl gigantickým triptychem, vznikly k němu tři studie, které máme ve sbírce – Věk lásky, Věk rozumu a Věk moudrosti, který pro něj byl tím nejdůležitějším. Toto dílo už se nemělo týkat Slovanů nebo jiných skupin a představuje filozofickou tečku za jeho odkazem. V minulosti, dnes i do budoucna.

S jistotou lze prohlásit, že Mucha je nadčasový. Jak vnímáte soudobé kolaborace současných výtvarníků s jeho obrazy?
Myslím, že záleží na tom, jak k nim lidé přistupují. Jednou možností je, že umělec vytvoří něco solidního a konstruktivního s určitou hodnotou. V Japonsku se uskutečnila výstava, jež propojila díla Alfonse Muchy s japonskou mangou a ilustrátory jako Jošitaka Amano, kteří se inspirovali jeho uměleckým odkazem. Potom existuje druhá varianta s ryze komerčním záměrem, kdy vznikne „brajgl“ bez spojení s myšlenkami mého dědečka.

Máte představu o současném postavení Alfonse Muchy v rámci jeho popularity v Japonsku?
Za komunismu tady byl brán jako buržoazní živel bez umělecké hodnoty. Na začátku 60. let československý velvyslanec poslal zprávu na ministerstvo zahraničí o tom, že se Japonci zbláznili, protože milují Muchu. To byl signál, který tatínkovi umožnil se propojit s Japonskem a uspořádat tam první výstavu. Dnes se tam Mucha řadí k velikánům jako Leonardo da Vinci, vážně jeho dílo milují. Od doby, kdy jsem po otci převzal dědictví, se nám v Japonsku podařilo udělat čtyři velké výstavy. Sdělili nám, že jsme jediná ne­japonská organizace, která má člena císařské rodiny jako honorární patronku. Je jí princezna Takamado, jež za císařskou rodinu reprezentuje kulturu a sport. Našimi honorárními patrony se vždy stávají lidé, kteří jsou nějakým způsobem propojeni s Českou republikou nebo aktivitami, jimž se profesně věnujeme. Patří mezi ně Karel Schwarzenberg nebo Tom Stoppard, což je pro nás rovněž velká čest.

Kdybyste se nyní mohl setkat s vaším dědečkem a otcem, jaký dotaz byste jim položil?
Když se u nás natáčel film Svět po­dle Muchy, tak mně částečně došlo, jaký mezi sebou vlastně měli vztah. Upřímně věřím, že by byl otec mile překvapen tím, jak věci dopadly. Dědeček zemřel v roce 1939, takže jsem ho osobně nezažil, na rozdíl od babičky a skotských prarodičů. Dnes mám čtyři vnuky a vnímám jejich postoj z úplně jiné perspektivy. Doufám, že by mi dědeček řekl, že jsem to úplně nezvoral.

•