Druhý život fotbalisty

S fotbalovým Libercem získal Jan Nezmar dva české mistrovské poháry, titul má i ze Slovenska. Po skončení aktivní kariéry se stal sportovním manažerem ve Slovanu Liberec, poté stejný post zastával v aktuálně nejúspěšnějším českém klubu Slavia Praha. Před pár měsíci začal ve sportovním prostředí působit jako nezávislý konzultant. Spolupracuje s Josefem Luksem, který se už přes dvacet let stará o profesionální sportovce v oblasti financí, a zároveň je konzultantem poradenské společnosti Deloitte pro oblast sportu, kde se věnuje projektům financování a výstavby sportovní infrastruktury, odměňování sportovců a „životu fotbalistů mimo hřiště“.

„Jsem takovým mostem mezi světem čísel, práva, systémů, analýz a dalších aktivit, co se ve sportu objevují, a sportovním prostředím. Svým způsobem jsem na takovou roli zvyklý, v pozici sportovního manažera ve fotbalovém klubu jde o propojení samotného fotbalu, tedy kabiny, fotbalistů a trenérů s oblastí byznysu a managementu. Často se stává, že všichni mluví o stejné věci – tedy o fotbale –, ale koukají na to z rozdílných úhlů, přičemž přiblížit jejich vnímání je často poměrně těžké. Do určité míry to platí i pro tu mou roli v Deloitte i JPL Invest,“ vysvětluje Nezmar.

Česká fotbalová reprezentace má za sebou úspěšné vystoupení na Euru, do čtvrtfinále Evropské ligy se probojovala i Slavie a vedení Fotbalové asociace (FAČR) prošlo tolik potřebnou personální obměnou. Začíná v českém fotbale lepší období?
Sportovní úspěch je bohužel krátkodobý. Ve fotbale to často funguje systémem: o víkendu se vyhraje a všechno je super, nebo se prohraje a všechno je blbě. Přitom mezi těmi víkendy je často odvedena spousta práce a výsledky s tím nemusí korelovat. To samé platí i pro delší období, jako je fotbalová sezona. Nicméně věřím, že momentální generace v reprezentaci je natolik silná, že uspěje i na světovém šampionátu. Co se týká vedení fotbalu, tak už dříve probíhaly určité pokusy o systémovou práci, ale doufám, že personální očista to zásadně akceleruje a zároveň se to propojí se sportovními úspěchy.

Přepokládáte, že po sportovně úspěšném období stoupne zájem o využití fotbalistů pro marketingové aktivity?
Každé úspěšné působení na to má jednoznačný vliv, osobně očekávám velký zájem o Tomáše Součka či Vladimíra Coufala, i v návaznosti na jejich úspěšné působení v Anglii, obrovsky stoupne marketingová atraktivita Patrika Schicka, rychle vystřelil Tomáš Holeš. Potenciál tu je a s tím se objevují i peníze, ale v Česku zatím úplně neumíme pracovat s marketingovým potenciálem a vlastně ani nedokážeme tento segment systémově uchopit.

Před pár měsíci jsem ukončil studium na Palestře, kde jsem jako závěrečnou práci zpracovával studii o trhu fotbalových hráčů. V rámci toho jsem realizoval poměrně obsáhlý dotazník, z kterého je zřejmé, že české kluby v porovnání s těmi zahraničními – ale nejde to říct úplně paušálně, protože Slavie i Sparta mají infrastrukturu na velmi vysoké úrovni – pokulhávají v obchodním a marketingovém aparátu. A to třeba i oproti Polsku, kde jsem absolvoval půlroční stáž. Český fotbal se stále zužuje na to, co jsem už zmiňoval – „od pondělí do pátku trénujeme, v sobotu hrajeme“ –, ale v klubech často scházejí lidé, kteří by se zabývali péčí o fanoušky, o obchodní partnery, o tvorbu marketingové strategie. Přitom je jasné, kam se společnost ubírá a že díky marketingu se lépe prodává celý fotbal jako produkt. Věřím, že i v Česku nastane čas, že to v klubech nebude jen na třech čtyřech lidech, tedy řediteli, sekretáři, účetním a nějakém technikovi, ale že se administrativní aparát rozvine a i díky tomu se povede na stadiony přitáhnout diváky, protože o tom to celé je.

Množství peněz v českém fotbale stále stoupá, záleží tedy teď hlavně na lidech?
Jednoznačně jsou potřeba odborníci na marketing i obchod, je potřeba vytvořit marketingový příběh, zabezpečit kvalitní komunikaci s fanoušky, obchodními partnery, dostatečné PR pro fotbal atd. Ale zároveň je důležitá role poradenských firem, které jsou schopné v tomto ohledu vytvořit kvalitní servis a produkt zprostředkovat svým partnerům a zákazníkům a propojit to. Když se přesuneme k samotným sportovcům, tak marketingově jsem z českého fotbalu zaznamenal snad jen Petra Čecha, kde to je dané hlavně jeho výrazným přesahem hranic naší země, a částečně pak Bořka Dočkala či Alexe Krále. Pokud bych to porovnal s herci, zpěváky či kapelami, u většiny z nich vidím široký a komplexní tým, který se stará o všechny náležitosti marketingových a osobnostních práv.

Jako sportovní ředitel jsem podepisoval spoustu smluv s hráči, kteří do Liberce či do Slavie přicházeli. Součástí kontraktů je řada pojednání o marketingu a osobnostních právech. A zatímco v cizině se před podpisem vede často dlouhá diskuse o tom, co klubu náleží a co už ne a kdo z toho má profit, v Česku se tato pasáž odloží stranou a jen se řeší, na jakou dobu smlouva bude a za jaký plat. Přitom v tomto směru se dramaticky zvyšuje objem peněz. Když jsem ještě hrál aktivně, tak jsem maximálně dostal sponzorské kopačky, dnes se o hráče zajímají nejen výrobci sportovního vybavení a doplňků. Což samozřejmě nejvíc souvisí s rozvojem sociálních sítí a zásahem sportovců na těchto platformách.

Proč se o marketing fotbalistů nestarají agenti?
V Evropě většinou hráči agentům platí za zprostředkování smlouvy, třeba deset procent či jeden plat z roku. To v Česku není zvykem, tady si agent svou provizi dojednává mimo hráčův kontrakt přímo s klubem, málokdy hráč platí přímo agentovi. I když existují i větší agentury, jež hráčům zabezpečují širší servis, tak většina té spolupráce se omezuje především na vyjednání přestupu hráče a samotného kontraktu. Další věc je, že dnes již fotbalisté akceptují, že musí někomu zaplatit za účetnictví či za zpracování daní, ale ne všichni si uvědomují, že by měli zaplatit i specialistu, který se postará o jejich vydělané miliony korun nebo bude zajišťovat jejich PR a marketing. A to je přesně věc, kterou můžeme zahrnout do pojmu „kultivace“ fotbalového prostředí, což je věc, kterou chceme zlepšit. A netýká se to jen fotbalu, ale vrcholového sportu v Česku obecně.

Jak chcete s konzultační firmou kultivovat vrcholový sport?
V tomto ohledu se potkalo víc věcí. Působení ve Slavii jsem se rozhodl ukončit i kvůli tomu, že jsem se vnitřně pral s nastavením celého fotbalu jako takového a některé věci mě, skoro bych řekl i ničily. Uvědomoval jsem si, že pokud ze Slavie odejdu, opustím možná nejúspěšnější klubový projekt v historii českého fotbalu, na druhé straně jsem to začal cítit trochu jinak, tak jsem se rozhodl své působení ukončit. A po určitém oddychu jsem dostal nabídky na spolupráci v těchto oblastech, začal jsem spolupracovat s Deloitte. Hlavním motivem bylo pokusit se sportovní prostředí – nejen ten fotbal, ačkoli v mém případě to asi vždy bude začínat u něj – nějakým způsobem kultivovat a systémově uchopit. Protože mi tyto věci ve fotbalovém prostředí scházely a vlastně mi vadilo, že v českém sportu nejsou, považuji to za zajímavou příležitost.

Co je cílem tohoto snažení?
Jako konzultant bych měl být jakýmsi mostem mezi světem čísel, práva, systémů, analýz a všeho, co se v Evropě běžně ve sportu objevuje, a tím sportovním prostředím. Nestanovili jsme si žádný konkrétní cíl, v daný moment je samotné nastartování té cesty fajn. Ono to zní asi neurčitě, ale české sportovní prostředí není zvyklé fungovat systémově, alespoň ne tolik, jak by mělo, ať už na úrovni svazu, nebo klubů či samotných fotbalistů. A my to chceme propojit, aby si všechny strany vzájemně rozuměly, aby spolu mluvily a snažily se zlepšit vrcholový sport jako produkt, aby zaujal diváka. Díky tomu, že došlo ke změně vedení ve fotbale, je třeba využít příležitosti a přenastavit myšle­ní všech lidí, kteří se pohybují v tom­hle nejmasovějším českém sportu.

Hodláte i sportovce učit větší zodpovědnosti?
Chci jim vysvětlit, že jako profesionálové by měli mít v pořádku nejen účetnictví a daně, ale měli by se starat o své peníze, autorská práva či marketingový potenciál, který si vybudovali. Za víc než dvě dekády, co jsem ve vrcholovém fotbale, jsem viděl spoustu příběhů, které nedopadly úplně dobře jen proto, že ti kluci nebyli schopni vnímat nic jiného, než že jsou teď fotbalisti a mají nadstandardní příjmy a jsou slavní, obzvlášť když se o víkendu vyhraje. Tím pro řadu z nich fotbal končí a nepřemýšlejí, co bude dál. Určitě se český profesionální fotbal vyvíjí, dnes je běžné, že i patnáctiletí kluci mají svého agenta, který jim může pomoct, ale nejde jen o poctivě odvedené daně, sportovci musejí řešit spoustu dalších věcí. Ale bavíme se i o samotných klubech, nastavení systémových věcí a také pomoci s budováním infrastruktury. Tyto segmenty v Česku strádají a mým cílem je se v rámci spolupráce podílet na zlepšení situace.

Spousta českých fotbalistů v minulosti skočila na lep zprostředkovatelům vysokých pojistek, za něž hráči platili až statisíce měsíčně a pak nic nedostali. Jiní zase investovali peníze do prapodivných realitních projektů. Vrcholový sport vždy přitahoval podvodníky, kteří chtěli zneužít naivity sportovců. Vyčistilo se v tomto směru sportovní prostředí?
Vždy tu existovaly dvě skupiny lidí, které motaly kolem fotbalistů. Jedna nám chtěla pomoct, ale té jsme právě často nerozuměli, protože mluvili ekonomickou řečí. Druhé skupině jsme rozuměli víc, ale ta zase chtěla pomoct spíš sobě. Naštěstí se ten poměr přesouvá k první skupině. Ale abych nešířil bezbřehý optimismus, situace se určitě zlepšila, ale podvodníci zdaleka ještě nevymizeli.

A proto jste tu vy?
Ano, i to by měla být moje role. Pořád jsem ve stejné roli a zároveň jsem jakýmsi překladatelem mezi dvěma světy, které jsou rozdílné.

Dokáže si dnes český fotbalista našetřit na život po kariéře?
Není to tak dávno, kdy se fotbalista mohl zabezpečit do konce života jen v zahraničí. Ale před pěti šesti roky se Sparta se Slavií začaly přetahovat o velké hráče a situace se v českém fotbale dost změnila. Vedle pražských „S“ se hráč teo­reticky může zabezpečit na život po kariéře i v Plzni a pak je tu spousta klubů, kde si hraním fotbalu mohou velmi dobře vydělávat, ale není to být rentiérem do konce života. Jak jsem zmiňoval, mít dobře vyřešené účetnictví a daně, to je dnes bez debat nutný základ. A skupina šikovných hráčů, která vydělává slušné peníze, by měla i vědět, jak s nimi nakládat – jak si našetřit, respektive jak vše neutratit. To je momentálně největší problém.

Ve vyspělé části Evropy existují penzijní fondy pro fotbalisty. Kdy vzniknou v Česku?
Je to jedna z myšlenek, kterou řešíme a chceme nabídnout fotbalové asociaci. Ve spoustě evropských zemí funguje systém, kdy fotbalisté kromě povinných daní automaticky odvádějí část peněz do penzijního fondu. Díky tomu se nestávají situace, že nějaký slavný fotbalista „skončí pod mostem“ nebo třeba nemá na léky. Vedle této cesty je třeba vzdělávat sportovce, aby si ještě v průběhu kariéry uvědomili, že jejich příjmy nejsou nekonečné a že jednou skončí. Spotřebovávat sto tisíc měsíčně jde možná v době, kdy jsem ligový fotbalista, ale jen velmi těžko to člověk utáhne, když s fotbalem skončí. Jen malý střípek z těchto lidí je schopný se dál živit profesionálním fotbalem ve smyslu trénování na úrovni první či druhé ligy, zbytek směřuje k mládeži, kde jsou úplně jiné peníze. A někteří vůbec nevědí, co dělat po kariéře, a začínají někde úplně znovu od nuly. Často se stává, že se úspory rozkutálí, protože životní náklady mají pořád stejné. Ono je jednoduché podlehnout, jezdit dobrým drahým autem, dvakrát ročně na dovolenou, postavit si velký barák, o kterém pak zjistíš, že ho nepotřebuješ a že má velké náklady.

V této souvislosti je třeba zmínit, že v Česku dlouhodobě nejsou hráčské odbory. Sice byly v jednu chvíli dokonce dvojí, ale teď už zase nefungují. Samozřejmě to z části souvisí s tím, že hráči de facto nejsou zaměstnanci (ale OSVČ), každopádně i v tomto směru dost pokulháváme za ostatní Evropou.

Místo odborů to tedy bude hráče učit Jan Nezmar?
Mým cílem je vytvořit portfolio odborných, kvalitních a seriózních firem či lidí, kteří by dokázali pokrýt – dnes už poměrně široké – portfolio požadavků a potřeb pro jednotlivé fotbalisty, a to na úrovni klubů nebo rovnou celého fotbalu.

Jsme zpět u otázky, proč tento servis nedělají pro sportovce jejich agenti a manažeři?
V minulosti jsem se jich na to často ptal a zaznamenal jsem reakce ve stylu „já se starám o to, že má dobrou smlouvu, poradím mu, kam má přestoupit a kam ne, ale ostatní neumím a je to jeho věc“. To je jedna věc, druhou je kapacita. Agenti nemají kolem sebe často tak velký aparát, který by to dokázal pro hráče zabezpečit. Proto si myslím, že je třeba tuto problematiku uchopit systémově a kultivovat sportovní prostředí centralizovaně – přes kluby či přes asociaci nebo právě přes spolupráci s agenty. Pro všechny je přece výhodné, když budou hráči v pohodě. Pokud se fotbalista dostane do problémů s daněmi nebo přijde o investované peníze, někdo ho okrade, tak jeho výkonnost půjde sportovně dolů. To ovlivní každého.

V Česku se teď hodně diskutuje o finanční gramotnosti dětí, u sportovců by to mělo mít ještě větší důraz, protože řada z nich se k penězům dostane relativně rychle a v momentě, kdy na to nejsou připraveni.

Kolik by si měl fotbalista odkládat měsíčně, aby si zachoval rozumný životní standard, až skončí s fotbalem? Třetinu?
To nelze říct obecně, variabilita výdělků a s tím souvisejícího nastavení života je obrovská. Nicméně logika velí, že čím víc peněz vydělávám, tím víc bych si měl odkládat. Je paradoxní, že profesionální sportovci to mají zcela obráceně než lidé v práci. Většina lidí se postupně posouvá v kariérním žebříčku tak, aby někdy kolem 45 či 50 let byli na solidní příjmové úrovni. Čas předtím, kdy je člověk nejaktivnější, tráví tím, že poměrně dost pracuje a pracuje, aby si něco vydělal. Ve vrcholovém sportu je to obráceně. Teoreticky v 18 letech může hráč začít vydělávat velké peníze, na což většina mladých není připravena, a chce si je naplno užívat. Je bláhové si myslet, že si mladý fotbalista v hlavě nastaví, že ze svého 150tisícového příjmu spotřebuje jen 30 nebo 50 tisíc a zbytek ušetří. Takhle to nikdy nebude.

Věří vám jako někdejšímu úspěšnému fotbalistovi a zároveň funkcionáři mladí sportovci?
Doufám, že ano. Ale nejde o mě, já jsem jen tvář té iniciativy. Jde nám o vytvoření skupiny lidí, případně firem, kteří by s určitou odbornou pomocí mohli tyto myšlenky směřovat do mnohem širších spekter, včetně klubů a různých asociací i jednotlivých fotbalistů.

•