Deset let bez Havla

Od úmrtí Václava Havla uplyne letos 18. prosince dlouhých deset let. Není vůbec těžké objevit na Facebooku jeho fotografii s popiskem „To byl skutečný pan prezident!“ nebo „Prezident, za kterého jsme se nemuseli stydět!“ Zpravidla obtěžkanou hrozny lajků.

Jde o celkem logickou reakci části veřejnosti na panování plebejského krále Miloše Zemana či na jeho dlouholetou alianci s Andrejem Babišem. Na situaci, kdy už zase „naše země nevzkvétá“. Zároveň si však nelze nepovšimnout jisté a docela znepokojivé povrchnosti, ba přímo kýče.

Václav Havel dnes symbolizuje slunečné dobro devadesátých let, éry sice provázené mnoha stíny, leč nabízející zároveň něco, čeho je dnes jako šafránu: radost z osvobození a naději. Podobným pocitům dnes brání pandemie, nicméně i bez ní by asi nepanovala o mnoho lepší nálada.

Optický klam

Václav Havel v roli hlavy státu byl však trochu optický klam. Prezidentem se nikdy nestal na základě přímé volby. Jeho první zvolení v prosinci 1989 komunistickým Federálním shromážděním se uskutečnilo jen díky pragmatismu Mariana Čalfy, respektive obou protagonistů.

Českým prezidentem Václava Havla zvolila Poslanecká sněmovna (Senát ještě reálně neexistoval) 26. ledna 1993, a to pouze 109 hlasy. Volba proběhla tajně, ale ve velké míře šlo o hlasy aktuální vládní koalice (ODS+KDS, KDU-ČSL a ODA), byť se spekulovalo, že pro něho nehlasovala celá ODS.

Kandidátka Levého bloku (komunistů) Marie Stiborová, mimochodem vědkyně – biochemička, získala 49 hlasů, Miroslav Sládek čtrnáct. Sládkovci volby využili k nechutným protihavlovským útokům, dokonce prý padaly úvahy o ukončení přímého televizního přenosu. Volbu zkomplikoval i výhrůžný telefonát o semtexu uvnitř sněmovní budovy.

Havlovi tehdy pomohl na Hrad především pragmatismus Václava Klause, respektive opět obou zmíněných aktérů. Kromě Ivana Lendla a Jaromíra Jágra byl Václav Havel v té době jediným ve světě opravdu známým a respektovaným Čechem, což Václav Klaus dobře věděl. Přičemž skutečnost, že jemu dějiny členství v tomto elitním klubu upřely, Václavu Havlovi nikdy neodpustil.

Vládní koalice tvořená ODS (plus KDS Václava Bendy), KDU-ČSL a ODA sice disponovala v Poslanecké sněmovně většinou 105 mandátů, ve volbách 1992 však obdržela v součtu pouze 42 procent hlasů (pro srovnání: koalice Spolu a PirSTAN letos celkem 43,4 procenta). K většině jí dopomohl i relativně značný podíl hlasů propadnuvších pod pětiprocentní klauzulí. Kromě zmíněných stran tenkrát v parlamentu zasedali ještě komunisté, sládkovci, moravisté, předzemanovská ČSSD a agrárně-levicový blok nazvaný Liberálně sociální unie.

Tehdejší rozložení sil v Poslanecké sněmovně, poměrně těsná většina pro vládnoucí reformní koalici a ostatně i pro Václava Havla, svědčí o tom, že společnost hluboce rozdělující příkop, o němž se v posledních letech tolik mluví, vlastně existoval od začátku. Zemanovských „dolních deset milionů“ má zkrátka v českém elektorátu od devadesátých let dodnes většinu.

Řadě zastánců přímé volby prezidenta však zmíněný parametr unikal i kvůli tomu, že komunisté nebyli akceptovatelní jako součást vládních koalic. Pro Jiřího Paroubka sice ano, ten by, jak se sám vyjádřil, vládl i s Marťany, ale v roce 2006 mu k uskutečnění jeho „vesmírného snu“ scházel jeden mandát ve sněmovně neboli jeden rudý létající talíř navíc. I Andrej Babiš akceptoval KSČM jen jako důležitou, ale pouze podpůrnou partnerku v parlamentu, nikoliv držitelku ministerských resortů.

Zvítězil by Václav Havel v roce 1993 v přímých volbách? Třeba kdyby proti němu ve druhém kole stanul Miloš Zeman? Na to nelze jednoznačně odpovědět, leč vůbec není jisté, zda by se přímo na Hrad dostal. Vznikl optický klam, neboť Havel byl prezidentem dost nereprezentativním, neodrážejícím některé hlavní proudy polistopadové společnosti. Napomohl tak zrodu iluze, že česká společnost je na tom lépe, že má k západním demokraciím blíže, než odpovídalo skutečnosti.

Parafráze prezidentské standarty

Hradní knihovnu Václavu Havlovi spravoval zesnulý básník a disident Andrej Stankovič (1940–2001), jenž tehdy s oblibou parafrázoval heslo zdobící prezidentskou standartu: „Pravda vyděsí!“ O pravdivosti této upravené, jízlivé verze se první český prezident, podobně jako skoro každý z nás, v životě mnohokrát přesvědčil. Obzvlášť hořce na samém sklonku své umělecké dráhy. Napsal hru Odcházení, kterou posléze sám zfilmoval. Zejména jeho filmový režijní debut ale diváky zklamal a kritika ho rozcupovala.

Ani ne snad kvůli formě, jelikož Havel se celkem cudně držel v mezích exteriéro­vé divadelní inscenace, a tedy vlastně svého kopyta. Či pokud možno jemu na dohmat. Jistě, dalo se mu to vytknout, podstata nepřijetí však podle všeho spočívala v něčem jiném. Publikum již tenkrát očekávalo dnešní kýč ze sociálních sítí. Poselství, že pravda a láska sice zase jednou dostávají na frak – a jak by ne, s Klausem na Hradě! –, nicméně opět, a snad už brzy, přijde den, kdy lež a nenávist položí na lopatky.

Klausovi a volnému trhu dal Havel v Odcházení též co proto, leč podobně jako třeba ve hře Largo desolato z roku 1984 podrobil přísné inventuře především vlastní osobu, která neodolala všem pokušením moci, činila často problematické kompromisy, bolestně cítila propast dělící vzletná hesla od každodenní, ba špinavé reality.

Odcházení je hra o politice, ale s vyzněním, že jde o řemeslo svůdné i zrádné, o profesi, v níž se i morálně (snad) pevný idealista snadno umaže dříve, než si toho stačí všimnout. Tak hořké sousto ale české kulturní publikum nedokázalo vstřebat. Určitě ne od již tehdy téměř zbožštěného idolu. Václav Havel se tudíž lapil do pasti, kterou si nastražil trochu kýčovitým revolučním heslem. Může totiž nad lží a nenávistí zvítězit pravda, jež vyděsí?

Jeho současné nadšené přívržence by zřejmě dost znepokojil i Havlův vztah k politickým stranám, kapitalismu či konzumní společnosti a též k duchovnu neboli k dalajlámovi. Tedy pokud by ho blíže znali. Zkusme si ho tudíž připomenout.

Odpůrce tradičních stran

Většina příznivců Václava Havla s ním v devadesátých letech plus minus sdílela kritický pohled na politické strany. Pro „původního pravdoláskaře“ představovala hlavního nepřítele Klausova ODS kvůli programu zaměřenému primárně na volný trh, a to bez sociálních či ekologických přívlastků a čím dál tím víc i kvůli různým aférám. Posléze se však, vlastně nedlouho po Havlově smrti, objevil jiný odpůrce „tradičních stran“ – Andrej Babiš. A překlopil „pravdoláskařům“ paradigma.

Najednou začali bojovat za demokracii zavedených stran proti novým pseudo­stranám, veskrze marketingovým projektům. V podstatě tak, převážně nevědomky, převzali Klasovu optiku z devadesátých let. Pouze si na sklo klausovských brýlí nalepili malé havlovské srdíčko. Václav Havel jako zastánce tradičních stran je však opravdu postavou vypadlou z absurdního dramatu. V proslulé eseji z roku 1978 Moc bezmocných soudobou politickou scénu západních zemí hodnotí velmi nelichotivě: „Statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno lze opravdu jen těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“

Pro případ pádu komunistického režimu považoval Havel v roce 1978 parlamentní demokracii za přinejlepším přechodné řešení, varoval však před tím, aby se k ní lidé upínali jako k politickému ideálu a aby v ní hledali záruku pro důstojné a svéprávné postavení člověka. I proto po listopadu 1989 prosazoval Občanské fórum (OF) coby provizorní revoluční nástroj i jako novou a lepší formu politické organizace a participace: volnější, méně ideologickou, přející nezávislým osobnostem a široké diskusi. Narazil, a nejen, byť zejména na Václava Klause, jenž z většiny OF vytvořil svou Občanskou demokratickou stranu (ODS).

Dnes by Václavu Havlovi byli nejblíž asi Piráti, určitě svými internetovými fóry, zapojením členů do diskuse a rozhodování o všech podstatných záležitostech. Tedy tím, proti čemu mnoho současných „havlofilů“ namítá, že Piráti jen zdržují a že ta jejich fóra ničemu dobrému neslouží, pouze se na nich všechno zbytečně „vykecá“.

Diktát konzumu

Předchozí citace z Moci bezmocných odhaluje též Havlův celoživotní odpor k moderní konzumní společnosti, k diktátu „konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury“ i k „povodni [plytkých] informací“. Averze ke konzumerismu tvoří rovněž jeden z hlavních motivů hry i filmu Odcházení a ústřední téma aktovky Vernisáž. V ní je Havlovo alter ego jménem Bedřich konfrontováno s manželským párem, který dovede naplno využít možností Husákova Československa sedmdesátých let.

Bedřichovi pyšně předvádějí svůj „kvartýr s ksichtem“ kýčovitě zaplněný starožitnostmi a život ochucený gur­mánskými specialitami, saunováním i rafinovanými sexuálními hrátkami. I vlastní dítě manželům slouží v prvé řadě jako nástroj osobní sebeprezentace. Podmínku existence jejich „ráje“ představuje rezignace na jakoukoliv svobodnou veřejnou aktivitu. Vernisáž však i při dnešním čtení působí dost znepokojivě.

Implicitně totiž klade kacířskou otázku, zda navenek bohatě zaplněný, leč fakticky prázdný životní prostor Věry a Michala není pro mnohé pravou podobou plodů listopadového vítězství. Že si mohou budovat své „kvartýry s ksichtem“, vyžívat se v domácí gastronomii, cestovat do Švajcu, ba po celém světě po libosti a nemusejí za to platit politickou konformitou.

Už stačí jen platit – a dobře vydělávat. A svět se jim opravdu otevřel, tedy v určitém smyslu – pro ingredience gurmánských pokrmů již nemusejí jezdit za obtížně prostupné hranice, dovolená v Paříži je dostupný standard téměř pro každého.

Krize technické civilizace

Na sociálních sítích se těší velké oblibě i fotografie Václava Havla s tibetským dalajlámou, konkrétně s tím čtrnáctým, jménem Tändzin Gjamccho. Vnímaná nejčastěji jako symbol Havlova důrazu na lidská práva a odporu k čínskému režimu, u nás podporovaného zloprezidentem Zemanem. Nutno dodat, že dost neúspěšně, poněvadž z avizované záplavy čínských investic se uskutečnila v podstatě jen jedna, které navíc skoro všichni tleskají – do Slavie Praha.

Ovšem vztah s dalajlámou odrážel především Havlovo hledání hlubšího smyslu světa a lidského života. A zejména v závěru jeho životní pouti přímo jeho osobní existence.

V Moci bezmocných hovoří o „krizi soudobé technické civilizace jako celku (…), kterou Heidegger (1889–1976; jeden z nejvýznamnějších filozofů 20. století – pozn. red.) popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetární moci techniky“. Zmíněná krize podle něj sužovala nejen komunistické režimy, ale i západní země.

Těžko české společnosti vyčítat, že v prvním desetiletí po pádu komunismu nechtěla Havlem naznačované stinné stránky vidět, ostatně život na Západě se všemi jeho problémy byl objektivně xkrát lepší než skomírání v normalizačním Československu. Docela pochopitelně se soustředila na obnovu a dohánění a nevyhnula se při tom ani opičení a kýči. Po 30 letech by se však snad už dal očekávat přece jen hlubší a dospělejší postoj.

Zejména když „krize soudobé technické civilizace“ postupovala v poslední době, a to ještě před covidem, kupředu přímo mílovými kroky. Klimatické změny svědčí o tom, že konzumní eden „kvartýrů s ksichtem“ není planetárně možný, neboť ho Země ekologicky ne­unese. Popřípadě se stane potenciálně reálným, vyvine-li lidstvo mocný, zcela obnovitelný a bezemisní zdroj energie. Co si pak ale ve svém hmotně plně zabezpečeném vesmírku počne?

Václav Havel by o tom asi dokázal napsat divadelní hru. Znepokojivou, jízlivou, takovou, kterou by dnešní publikum těžko trávilo. Snad si ho příští generace objeví jako pozoruhodného autora, jenž nutí ke skutečnému přemýšlení, k odhalování pravd, jež vyděsí. Ale zároveň snad – otřesem posíleného – člověka dovedou k nějaké tvůrčí aktivitě.

•