Daňové kontroly jsou důkladnější než dřív. Hlavní je nepodcenit začátek

Finanční správě už nejde o formality v dokladech, často zkoumá fungování společnosti. Navíc přichází mnohem lépe připravená a vybavená podrobnými daty z celé řady zdrojů, říká Jiřina Procházková, partnerka v Deloitte Legal.

Její doménou jsou daňové spory a o práci nemá nouzi. Důvodem není ani tak počet řízení, spíše jsou kauzy složitější a mnohdy dopadají přímo na dlouhodobý model fungování společnosti, který finanční správa zpochybní. „Trendem posledních let je i tlak na osobní odpovědnost managementu za doměřenou daň. To vytváří úplně nový rozměr sporů – nejen právní, ale i reputační a lidský,“ podotýká Jiřina Procházková v rozhovoru, který vznikl ve spolupráci s projektem #FinŽeny. Česko v četnosti daňových sporů podle její zkušenosti v porovnání s okolními zeměmi nijak zásadně nevybočuje. V západní Evropě se podnikatelé do pří s berní správou pouštějí méně často. „Do velké míry je to dáno kulturně, zpravidla také mají stabilnější právní prostředí s méně výjimkami a zároveň více možností, jak sjednat výši daně dohodou s finanční správou a vyhnout se tak řešení před soudem. Taková možnost u nás například neexistuje,“ říká Jiřina Procházková.

Vaší specializací jsou spory zejména v oblasti daní. Jaký je v nich v posledních letech trend – přibývá vám práce nebo naopak ubývá?

Práce v oblasti daňových sporů v posledních letech přibývá. Není to ale jen otázka počtu řízení, spory jsou dnes mnohem komplexnější a často mají zásadní dopad na obchodní model společnosti. Zatímco dříve šlo v kontrolách spíše o formální pochybení v daňových dokladech, dnes finanční úřady zkoumají a chtějí zdokladovat faktické fungování společnosti.

Finanční správa je navíc mnohem lépe připravená. Na daňovou kontrolu přichází s podrobnými daty z celé řady zdrojů, nejen z daňových přiznání a kontrolních hlášení, ale i s informacemi od bank a obchodních partnerů. Výsledky daňové kontroly přitom mohou mít dopad do několika různých daní zároveň, například do daně z příjmů i DPH, čímž se zvyšuje celkové riziko.

Trendem posledních let je i tlak na osobní odpovědnost managementu za doměřenou daň. To vytváří úplně nový rozměr sporů – nejen právní, ale i reputační a lidský. Firmy dnes musí řešit nejen “zda zaplatí vyšší daně”, ale i “kdo za to bude případně zodpovědný”.

Co je podle vás hlavní příčinou sporů – je to nejasnost daňového práva, a tedy pravidel hry?

Výklad daňových předpisů se v mnoha ohledech zpřísňuje a tyto přísnější požadavky jsou kladeny na transakce i několik let staré. Podnikatelé dnes například musí mnohem detailněji zdokladovat, jaké služby přijali, v jakém rozsahu a jaký z nich měli užitek pro své podnikání, aby si náklady na takové služby mohly odečíst od základu daně. To logicky vede ke sporům, protože mnoho podnikatelů není schopno takovýmto požadavkům dostát. Klasických sporů o právní výklad konkrétního ustanovení zákona spíše ubývá. Daňové právo dnes již neznamená jen sadu paragrafů, je to živý organismus, který se neustále vyvíjí díky judikatuře správních soudů a Soudního dvora EU. Pro představu, jen Nejvyšší správní soud vydal v roce 2024 v oblasti daní téměř 700 rozhodnutí.

Kterých oblastí se spory nejčastěji týkají?

Těch oblastí je celá řada. Asi nejdiskutovanějšími jsou případy na zneužití práva, kdy finanční úřady zkoumají, zda konkrétní podnikatelské rozhodnutí mělo reálný ekonomický smysl, nikoliv pouze cíl ušetřit na dani. V této oblasti jsme řešili například mediálně známé případy korunových dluhopisů, dnes se touto perspektivou přezkoumávají úvěry na akvizice či zakládání holdingových struktur.

K častým sporům pak bohužel vede i uplatňování daňového odpočtu na podporu výzkumu a vývoje. Ten umožňuje podnikatelům si dvakrát odečíst od základu daně náklady, které vynaloží na realizaci vlastních výzkumně-vývojových činností. Paradoxní na těchto případech je, že velmi často vůbec není sporu o tom, že se daná společnost skutečně věnuje novým vývojovým činnostem, ale řeší se pouze to, zda má v pořádku všechny papíry.

V neposlední řadě je pak velmi aktuálním tématem otázka nelegálního zaměstnávání. To znamená, jestli lidé „na IČO“ nejsou ve skutečnosti zaměstnanci. Firmy v těchto případech čelí doměrkům na dani a odvodech, ale také pokutám ze strany inspektorátu práce.

Jak moc jsou vaši klienti v Česku ochotni do sporu s finanční správou jít?  Mají odvahu bít se za svou pravdu nebo se častěji projevuje, že si nechtějí dělat zle?

Podle mého názoru nikomu není příjemné se soudit se státem, navíc jde o běh na dlouhou trať. Vždy se tedy jedná o velmi racionální rozhodnutí, kdy naši klienti pečlivě váží všechna pro a proti. V některých případech ale skutečně není jiná možnost. Typickým příkladem jsou již zmiňované spory o daňové odpočty na výzkum a vývoj. Pokud firma o tuto podporu přijde, může to mít přímý dopad na to, jestli bude dál vyvíjet svou činnost v Česku, nebo přesune aktivity jinam – třeba do země, kde je podpora výzkumu stabilní a předvídatelná. A to už je strategické rozhodnutí, které stojí za to hájit i soudní cestou.

Také mám ale řadu klientů, často české rodinné nebo privátně vlastněné firmy, kteří jdou do sporu prostě proto, že věří, že věci dělají správně. Je to pro ně otázka zásady a férového přístupu státu k podnikání. To je postoj, který obdivuji.

Zajímavé je určitě i mezinárodní srovnání. Jsou v Česku daňové spory častější než třeba v okolních zemích?

Podle mé zkušenosti v četnosti daňových sporů v porovnání s okolními zeměmi nijak zásadně nevybočujeme. Je sice pravda, že například na Slovensku je sporů zatím méně, ale to je spíš tím, že tam finanční správa není tak aktivní v kontrolní činnosti. To se ale může rychle změnit. V rámci diskusí s kolegy již teď vidíme, že některá česká daňová témata se postupně začínají řešit i na Slovensku.

Západní Evropa je v tomto jiná. Tam se podle mé zkušenosti podnikatelé do sporů pouštějí méně často. Těch důvodů je více. Do velké míry je to dáno kulturně, zpravidla také mají stabilnější právní prostředí s méně výjimkami a zároveň více možností, jak sjednat výši daně dohodou s finanční správou a vyhnout se tak sporům. Taková možnost u nás například neexistuje. Zahraniční klienti se pak diví, proč se ohledně některých daňových záležitostí nelze dohodnout a musí se s tím jít k soudu. Na druhou stranu, pokud už tam ke sporu dojde, bývá mnohonásobně nákladnější než u nás.

Proč podle vás má pro firmy smysl do často táhlých sporů jít? Nebývají náklady větší než přínosy?

Důvodů, proč má smysl jít i do dlouhého sporu se státem, je celá řada. Nejde vždy jen o peníze, které společnost zaplatí na dani navíc za kontrolované období. Typicky to vidíme u případů, kdy finanční úřad zpochybní způsob, jakým firma dlouhodobě funguje. Například u nemocnic a dalších zdravotnických zařízení běží dlouhé roky spory o to, z jakých činností a v jakém rozsahu jim vzniká nárok na odpočet DPH. To není jednorázová chyba, ale zásah do celého fungování. V takové situaci se společnosti musí bránit, protože jinak by musely změnit svůj obchodní model.

Další motivací bývá odpovědnost. Když finanční úřad říká, že společnost postupovala špatně, často se v závěrech daňové kontroly řeší i to, kdo danou situaci způsobil. Podle nedávné judikatury přitom v některých případech může statutární orgán osobně odpovídat za daňové nedoplatky společnosti. Stejně tak mohou výsledky daňové kontroly skončit podáním trestního oznámení. Spor tak není jen o výši daně, ale i o reputaci a osobní odpovědnost. Z tohoto pohledu jsou obzvláště citlivé právě zmiňované případy na zneužití práva či například daňově uznatelné náklady na marketingové služby.

Finanční správa je obecně pro firmy postrachem. Nemusí jít ani o konkrétní problém či spor, stačí důkladná kontrola. Máte pro firmu radu, jak kontrolou projít, pokud možno rychle a hladce nebo jí ideálně zcela předejít?

Moje hlavní rada zní, nepodceňte začátek daňové kontroly. Finanční úřady dnes nechodí naslepo, na kontrolu přicházejí dobře připravené, mají předem nasbíraná data z různých zdrojů a často i konkrétní podezření. O to důležitější je, aby stejně připravená byla i společnost. To znamená mít v pořádku podklady, předávat přesná a ověřená data, a hned od začátku poskytnout jasné a konzistentní vysvětlení. Velkou chybou je čekat, až finanční úřad přijde s předběžným závěrem a ten se pak snažit vyvrátit a vysvětlit. To je totiž již mnohem složitější. Daňovým kontrolám se sice nedá úplně vyhnout, ale podle mé zkušenosti správná příprava a profesionální přístup na začátku může rozhodnout o tom, jestli se kontrola uzavře bez nálezu, nebo jestli z toho bude několikaletý spor.

Jak moc může z vaší zkušenosti daňová kontrola firmy zatížit a ovlivnit jejich chod?

Daňová kontrola společnost zatíží víc, než si často na začátku připouští, a to nejen administrativně, ale hlavně časově. Kvůli možným rizikům a osobní odpovědnosti by se do ní totiž měl již od počátku zapojit management společnosti. Vedení firmy se pak částečně namísto byznysu věnuje obhajobě svých daňových povinností.

Zároveň se v posledních letech zvyšují nároky na důkazní standard. Například u vnitroskupinových služeb už nestačí faktura a smlouva. Finanční úřad chce vidět konkrétní výstupy, e-maily, reporty, reálnou náplň práce a její přínos pro společnost. Sesbírat vše, co finanční úřad požaduje, je časově velmi náročné.

Daňová kontrola tedy dnes není jen otázkou účetního nebo daňového oddělení, ale věc, která minimálně na čas zaměstná klíčové lidi ve společnosti. To je také jedním z důvodů, proč se do této agendy zapojují externí poradci, a to i v případě, že má společnost vybudované vlastní daňové oddělení.

Hodně se zabýváte také regulací podnikání, jste mimo jiné lídrem projektu Zákon roku, který se právě na toto téma zaměřuje. Kritické hlasy ohledně přebujelé regulace lze slyšet prakticky neustále. Nabízí se ale i opačný pohled, že regulaci vděčíme za část blahobytu a kvality života, například proto, že na trhu, kde je dnes kupující ve značné informační nevýhodě, nelze nabízet úplně cokoli. Jak tedy hodnotíte úroveň regulace podnikání v tuzemsku?

Podle mě není hlavní problém v kvantitě regulace, ale v kvalitě některých předpisů. Z hlediska kvality legislativy osobně považuji za velmi důležité, abychom se v ČR dříve a intenzivněji věnovali připravované evropské legislativě a jejím praktickým dopadům. Jako právní poradce podnikatelů vnímám, že evropské předpisy jsou často vnímány pouze jako nutné zlo a není dostatečně diskutován vhodný způsob jejich implementace v ČR. S tím bychom měli něco dělat.

Na druhou stranu  se na novou legislativu vždy snažím dívat spíše z pozitivní perspektivy a hledat v ní příležitosti pro naše klienty. A důvod k mírnému optimismu tu je. Každý rok právě v rámci zmiňovaného Zákona roku najdeme předpisy, které jsou dobře formulované, reflektují potřeby praxe nebo například odstraňují administrativu. V letošním ročníku se mimo jiné umístila i novela zákoníku práce, která zavedla předvídatelnou výši minimální mzdy. Konkrétně byl novelou zaveden valorizační mechanismus minimální mzdy a zrušeno osm úrovní zaručených mezd, po čemž zaměstnavatelé dlouho volali. Může se to zdát jako drobná změna, ale podnikatelům to významně ulehčí život a zjednoduší plánování mzdových nákladů. A takových příkladů naštěstí stále máme v Česku dost.

Podnikatelé někdy říkají, že se naučí žít s čímkoli, jen ať se pravidla pořád nemění. Jak si s tím poradit, když na druhé straně svět se velmi rychle vyvíjí a regulace se na to snaží reagovat?

Často se měnící regulace zatěžuje český byznys. Implementace nových právních předpisů ve společnostech totiž zdaleka není jen o tom, že si někdo zákon nastuduje. Je potřeba nové povinnosti implementovat do IT, účetních či například HR systémů dané společnosti, a to vyžaduje čas a nemalé náklady. Společnosti přitom často nemají pro takovou implementaci ani dostatečný časový prostor. Především když je návrh zákona na poslední chvíli v poslanecké sněmovně významně přepracován nebo se jedná o takzvaný legislativní přílepek. Podnikatelé jsou pak do poslední chvíle v nejistotě, jak bude finální podoba zákona vypadat.

V této souvislosti klienti aktuálně řeší například evropskou regulaci v oblasti udržitelnosti, tzv. ESG. Na jaře tohoto roku byl přijat legislativní balíček Omnibus, který měl za cíl zjednodušit a snížit regulatorní zátěž pro soukromý sektor. U některých povinností byla odložena účinnost, u jiných ne. Společnosti se teď snaží zorientovat v tom, co pro ně platí a co nikoliv a od kdy, spousta z nich navíc zcela zastavila investice do této oblasti a spíše vyčkávají, zda se toho nezruší více. Na druhou stranu banky nadále budou požadovat informace o tom, jak si společnosti v oblasti udržitelnosti stojí. Jde tedy o velmi nepředvídatelnou situaci, ve které se firmy jen velmi těžko orientují. To kvalitě regulace podnikání samozřejmě nepřispívá.

Příkladem rychle se vyvíjejícího světa, který legislativě utíká, je umělá inteligence. EU jako první na světě učinila pokus o její regulaci. Jedni tleskají, že je to nezbytné, druzí varují, že Evropa definitivně ztrácí šanci vývoj v AI zachytit, protože z regulovaného hřiště všichni nadějní tahouni utečou… Jak to vidíte vy?

Je pravda, že zaznívají hlasy, že z hlediska konkurenceschopnosti a rychlosti implementace není správné začínat regulací AI. Na druhou stranu já osobně si myslím, že nějaká pravidla hry u zcela nové disciplíny, jakou využívání AI bezesporu je, vždy zavést musíte. Vidím to sama na případu naší advokátní kanceláře. Také bylo nepřípustné, abychom našim lidem dali nástroje AI a nestanovili pravidla, za jakých je mohou používat. A ano, možná se díky tomu nenaučili s těmi nástroji pracovat tak rychle, ale zase máme jistotu, že zůstanou zachovány základní principy našeho podnikání, jako je advokátní mlčenlivost a odpovědnost za poskytnuté právní rady. A stejné je to podle mě i v jiných byznysech. Navíc bych nezapomínala ani na etické otázky spojené s využíváním umělé inteligence. Evropský akt o umělé inteligenci má přitom jako jeden z prvních předpisů na světě ambici tyto otázky řešit.

Velkou otázkou je, jak AI změní náš svět. Co podle vás přinese v advokacii?

Osobně s oblibou říkám, že budoucnost advokacie není o umělé inteligenci, ale o silných osobních vztazích s klienty i kolegy. Umělá inteligence nám má pouze v některých ohledech usnadnit práci a uvolnit ruce, abychom se vytváření těchto silných vazeb mohli věnovat. Tím ale nechci v žádném případě bagatelizovat dopady nových technologií na právní profese. Je naprosto zřejmé, že se způsob našeho fungování v následujících letech významně promění. Bude to mít vliv mimo jiné na způsob, jakým budeme klientům poskytovat služby, jak bude stanovována naše odměna, ale i jaké kolegy s jakými dovednostmi a senioritou budeme hledat do týmu.

S čím se dnes nejvíce potýká právě váš obor? Z laického pohledu bych řekl, že přemírou regulace snad netrpí…?

V advokacii dnes považuji za naprosto klíčové udržet nezávislost naší profese a ochranu důvěrnosti komunikace mezi klientem a advokátem. To jsou základní principy, na kterých stojí důvěra v právní služby a bez důvěry se podle mě nedá podnikat v žádném oboru. Zároveň platí, že abychom tyto principy mohli bránit i vůči zásahům státu, musíme si své záležitosti sami účinně spravovat. Jinými slovy, nesmíme dávat důvod ke kritice a musíme umět efektivně dohlížet na to, aby advokáti svou práci dělali profesionálně a eticky. A aby je tak i vnímala veřejnost.

Jiřina Procházková

Je partnerkou a vedoucí oddělení daňových sporů v Deloitte Legal. Specializuje se na správu daní, daňové spory a regulaci veřejné podpory. Má rozsáhlé zkušenosti se zastupováním klientů při daňových kontrolách a v následných soudních řízeních, zejména v oblasti podvodů na DPH, daňového odpočtu na výzkum a vývoj a v otázkách zneužití práva. Vedla řadu úspěšných sporů před správními soudy v ČR. Stojí také za vývojem technologické aplikace k prevenci před účastí na daňových podvodech.

Přečtěte si také