Finanční úřady provádí statisticky méně kontrol než dřív, což ale neznamená, že polevily ve své aktivitě. Firmy by proto měly průběžně myslet zejména na důkladnou archivaci dokumentů, protože požadavky berních úředníků na doložení některých skutečností bývají rozsáhlé. Když kontrola začne, je třeba se obrnit trpělivostí, počítat se spoustou práce a pokud možno se vyvarovat chyb. „Může to být pozdní reakce na výzvy, nenavržení důkazních prostředků, jako jsou svědci nebo znalecké posudky, či nevyužití všech možností obrany. Chybou může být také nesprávně zvolený styl komunikace s úřední osobou,“ říká daňová poradkyně Deloitte Alena Wágner Dugová v rozhovoru, který vznikl ve spolupráci s projektem #Prvních100let. Často podle ní také daňový subjekt kontrolu podcení, nevyužívá všech možností daňového řádu a spoléhá až na správní soud. Jenže tam lze již jen obtížně navrhovat nové důkazy a argumenty.
Data finanční správy ukazují, že počet daňových kontrol za uplynou dekádu klesal z 37 tisíc v roce na 2014 na 6500 v druhém covidovém roce 2021, aby se v posledních dvou letech ustálil kolem deseti tisíc ročně. Vypadá to, že finanční úřady jsou méně aktivní a firmám hrozí kontrola s menší pravděpodobností než dřív. Je to správný závěr? Máte nějaké vysvětlení pro to, že je dnes kontrol čtvrtina proti stavu před deseti lety?
Finanční úřady jsou stále velmi aktivní a daňové subjekty by měly být ve střehu a připraveny. Spíše se ale změnil přístup finanční správy, která chodí na daňové kontroly cíleněji. Jak sama finanční správa informuje, kontrolní činnosti se více zaměřují na vyšší efektivitu prováděných postupů a pracují více s analytickými nástroji. Navíc stále častěji vidím v praxi, že správce daně nezahajuje rovnou daňovou kontrolu, ale pokud zjistí, že daň má být doměřena, pak vyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání, což je i povinnost správce daně. Řada doměrků tedy může být stanovena přes dodatečná přiznání bez potřeby realizovat kontrolu. V praxi také často probíhá postup k odstranění pochybností či jiná vyhledávací činnost. V poslední době je také časté neformální prověřování, kdy správce daně vyžaduje podklady například e-mailem nebo učiní místní šetření, aniž by zahájil standardní daňovou kontrolu, což se pak ve statistikách daňových kontrol vůbec nepromítne. V roce 2014 a 2015 se navíc velmi intenzivně kontrolovalo téma podvodů na DPH a věřím, že po zavedení kontrolního hlášení, lokálního reverse-charge a dalších opatření se toto téma už tolik nevyskytuje. Během covidových let bylo kontrol samozřejmě méně, ale to bylo dáno nouzovým stavem a dalšími opatřeními. Co mě ale ze statistik ohledně kontrol netěší, je nárůst počtu podnětů finančních úřadů orgánům činným v trestním řízení.
Dříve se tradovalo, že pokud chce firma riziko daňové kontroly minimalizovat, je dobré její sídlo umístit do Prahy, kde je podnikatelů tolik, že místní berní úředníci je zvládnou kontrolovat v mnohem menší míře. Změnila tuto poučku zásadně novela zákona z roku 2016, podle níž může daňovou kontrolu provádět kterýkoliv finanční úřad jakožto orgán s vybranou působností na celém území Česka?
Volba sídla již podle mého názoru nehraje v pravděpodobnosti kontroly příliš roli. Pravidlo celorepublikové působnosti finančních úřadů pro kontrolní postupy je totiž hojně využíváno. V praxi bych dokonce řekla, že větší část daňových kontrol je realizována jiným finančním úřadem než tím místně příslušným, zejména pokud je předmětem daňové kontroly určité specifické téma jako například odpočet na výzkum a vývoj. Z mé zkušenosti vyplývá, že některé finanční úřady se specializují vysloveně na určité téma a tyto úřady pak kontrolují daňové subjekty opravdu po celé republice. Tomuto trendu pomohla elektronizace postupů, zejména možnost zahájit a ukončit daňovou kontrolu přes datovou schránku namísto osobního jednání. Navíc i finanční úřady spolu kooperují, například mimopražská pracoviště realizují osobní jednání na finančních úřadech v Praze, nebo například mohou požádat jiný úřad o provedení úkonu v rámci dožádání. Co však podle mě zřejmě zvyšuje pravděpodobnost kontroly, je sídlo virtuální, zejména pokud daňový subjekt neohlásí sídlo skutečné. To pak může vést dokonce k označení daňového subjektu jako nespolehlivého plátce či osoby.
Mění se důkladnost daňových kontrol? Jsou pro firmy náročnější třeba i s tím, jak se vyvíjejí kvalita dat a technologie, které má finanční správa k dispozici?
Některé kontroly jsou opravdu důkladné a důkazní standard, který finanční úřady vyžadují, se někdy může zdát až nesplnitelný. Naštěstí v tomto finanční správu korigují soudy, kdy v určitých kauzách ohledně důkazního standardu finanční úřady brzdí. Zde si dovolím citovat Nejvyšší správní soud, jenž konstatoval, že „důkazní povinnost, kterou nese daňový subjekt, totiž nedosahuje povinnosti prokázat tvrzené skutečnosti s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti. Správce daně tak musí rozumně nastavit míru jistoty (pravděpodobnosti) nutnou k tomu, aby daňový subjekt své důkazní břemeno unesl. Ta bude zpravidla naplněna, pokud bude z provedených důkazů možné učinit daný závěr bez vážných pochybností, přičemž je třeba zohlednit i čas uplynulý od doby, kdy prokazované skutečnosti nastaly.“ V praxi se však může v některých případech daňový subjekt domoci tohoto pravidla až u soudu. Myslím si také, že finanční správa pracuje s určitými technologiemi, protože se zrychlily některé postupy. Podle mě došlo také k posunu co do proškolení úředních osob, které často znají velmi aktuální judikaturu.
Když půjdeme k samotnému procesu, platí, že daňovou kontrolu musí finanční úřad vždy dopředu oznámit nebo existují výjimky z tohoto pravidla?
Oznámení o zahájení daňové kontroly, které je předáno na osobním jednání nebo doručením do datové schránky či písemně, je pouze formální zahájení, ale faktickou kontrolu může finanční úřad provádět již před tím, aniž o tom daňový subjekt ví, a často tomu tak je. Finanční úřad si takzvaně mapuje terén, kdy například pracuje s dostupnými informacemi, rejstříky, může oslovit obchodní partnery formou výzvy k poskytnutí informací a podkladů, může analyzovat podklady z jiných daňových kontrol. Proto existuje i správní judikatura, která za okamžik zahájení považuje již tuto faktickou kontrolu. Tyto úkony před oficiálním zahájením pak nemusí správce daně daňovému subjektu oznámit, ale daňový subjekt má právo se seznámit s podklady, které jsou obsahem spisu, s určitými limity u vyhledávací části spisu. Navíc pokud takové úkony před kontrolou proběhnou a finanční úřad zjistí, že daň má být doměřena, měl by vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného přiznání.
Na které daně se dnes kontroly finanční správy zaměřují především?
V praxi se setkávám s kontrolami všech daní, tedy nejen daní. Statisticky je však stále nejčastěji kontrolována daň z přidané hodnoty, kde je hlavní téma prokazování nároku na odpočet DPH a mezinárodní transakce. V poslední době řeším často daň z příjmů právnických osob, zejména téma převodních cen, uznatelnost nákladů a prokazování takzvaného zneužití práva. Určité kontroly se týkají také fyzických osob, a to například benefitů. Aktivní jsou rovněž celní úřady, které kromě cel kontrolují spotřební daně a energetické daně.
Jaké kroky by měla firma, jíž byla oznámena daňová kontrola, podniknout?
Podle mého názoru je dobré s kontrolou více méně počítat a přizpůsobit tomu běžný chod společnosti. V současné době již existují IT nástroje usnadňující administrativu, jako například archivace důkazních prostředků, prověřování obchodních partnerů či podávání daňových přiznání bez chyb.
Pokud je pak kontrola zahájena, je třeba se obrnit trpělivostí a počítat s množstvím práce, která společnost čeká. Doporučila bych také vést kontrolu s poradcem, jenž se na kontroly specializuje. Jak já vždy říkám: někdy má ten finanční úřad i pravdu, proto je vhodné myslet při samotné kontrole i na rovinu případného promíjení sankcí a minimalizaci dalších dopadů.
V čem podnikatelé, na které dopadne drobnohled finanční správy, nejčastěji chybují?
Za mě je to nedostatečná průběžná archivace dokumentů ještě před kontrolou, protože požadavky finančních úřadů na doložení určitých skutečností jsou opravdu rozsáhlé. Při samotné kontrole pak lze „nasekat“ různé chyby. Může to být pozdní reakce na výzvy, nenavržení důkazních prostředků, jako jsou svědci nebo znalecké posudky, či nevyužití všech možností obrany. Chybou může být také nesprávně zvolený styl komunikace s úřední osobou. Já se vždy snažím o korektní jednání a vstřícnou cestu komunikace. Často také daňový subjekt kontrolu podcení a nevyužívá všech možností daňového řádu a spoléhá až na správní soud. Ale u soudu lze již jen velmi obtížně navrhovat nové důkazy a argumenty, a proto je nutné kontrolu a související otázky jako placení daně vést řádně již od začátku.
Kterými prostředky se lze závěrům daňové kontroly bránit, pokud s nimi podnik nesouhlasí?
Určitě lze podat odvolání, a pokud by odvolání bylo neúspěšné, pak se daňový subjekt může obrátit na krajský soud a následně na Nejvyšší správní soud. V některých případech je navíc možné domáhat se i u Ústavního soudu. Také bych nezapomínala na platební rovinu a možnost promíjení sankcí, které máme v Česku poměrně vysoké a někdy můžou činit více než samotný doměrek na dani. Tady bych upozornila i na důležité pravidlo ohledně trestní odpovědnosti vycházející z judikatury, kdy pokud se daňový subjekt proti závěrům správce daně nebrání či se proti nim řádně nevymezí, třeba i proti nemateriálnímu doměrku, ale daná transakce se objevuje i do budoucna, pak je subjekt povinen se podřídit názoru či metodice správce daně. Je tedy povinen dle ní postupovat do budoucna a případně musí opravit stále otevřená zdaňovací období. Pokud tomu tak není, může připadat v úvahu i trestní odpovědnost.
Nakolik jsou v rozporování závěrů kontrol firmy úspěšné?
Tady velmi záleží, jaké téma se řeší, protože v některých oblastech není snadné prolomit judikaturní závěry, byť to není nemožné. Každý soudní spor je specifický a velmi záleží na konkrétních okolnostech daného případu, ale obecně vnímám šanci na úspěch. Zmínila bych například úspěšný spor minipivovarů ohledně spotřební daně, kdy poplatník vyhrál na základě argumentace nesprávnou transpozicí směrnice EU do české legislativy, podle níž mu celní úřad doměřil spotřební daň. Nedávno mě také potěšil rozsudek ohledně možnosti převádět část mzdy zaměstnance na základě jeho rozhodnutí do benefitů, u kterých je příznivější daňový režim. Také už se objevují vyhrané spory týkající se otázky zneužití práva a odpočtu na výzkum a vývoj. Když si to takto člověk uvědomí, zdá se, že šance je docela slibná.
Když jsme na počátku hovořili o statistikách za uplynulou dekádu, v čem se zásadně změnil přístup daňové správy v uplynulém období například na základě judikátů soudů?
V některých oblastech se přístup finanční správy na základě judikátů soudů změnil pozitivním směrem. Například v otázce řetězení daňových ztrát a prekluze, vyplácení úroků z úroků či ohledně lhůty pro podání dodatečného přiznání na nižší daň. Obvykle finanční správa vydá v návaznosti na akceptaci judikaturních závěrů určitou metodiku, podle které pak úřady mají postupovat. Vnímám také větší proškolenost úředních osob ohledně judikatury, kdy na daňové kontroly mívá správce daně danou judikaturu podrobně načtenou. V praxi pak ale může nastat situace, že si poradce z dané judikatury učiní naprosto odlišný závěr než strana finanční správy. Nicméně, to je na daních to krásné, že výkladů je mnoho a důležitá je síla dané argumentace.
Jaké změny se dají očekávat v daňových kontrolách v dohledné budoucnosti?
Kontroly byly, jsou a budou, to je jisté. Myslím si, že finanční správa bude stále více pracovat s dostupnými daty, kterých má skutečně k dispozici mnoho. Nedávno také finanční správa informovala, že bude využívat takzvané daňové echo, což má být personalizovaný dopis, který bude zasílat Generální finanční ředitelství poplatníkům v případech, kdy na základě dostupných dat identifikuje nesrovnalosti v jejich daňových povinnostech.
Předpokládám, že finanční správa šlápne ještě více do elektronizace, protože některé úkony jsou stále prováděny v papírové formě. Jde například o tištění dokumentů ve spisu a podepisování každé stránky papíru při osobním jednání. Pravděpodobně také bude více pracovat s umělou inteligencí, což může pomoci vytipovat daňové subjekty ke kontrolám dle témat.
Já bych si pak přála, aby změna nastala v oblasti promíjení sankcí, které opravdu u dlouhých sporů můžou činit více než samotný doměrek. Možnosti promíjení těchto sankcí jsou však velmi limitované. Podpořila bych také více akcí typu milostivé léto, avšak se širším záběrem.
Alena Wágner Dugová
Senior manažerka oddělení zaměřeném na správu daní a litigace v advokátní kanceláři Deloitte Legal v Praze. Alena je daňovou poradkyní a v roce 2020 získala titul Daňař roku v oblasti Správa daní. Je specialistkou na daňová řízení a správní litigace, zejména na daňové kontroly, žaloby a vymáhání pohledávek a promíjení sankcí. Má zkušenosti s poskytováním služeb regionálním i mezinárodním společnostem ve vztahu k různým daňovým projektům a také veřejným institucím. Má bohaté zkušenosti s poskytováním daňového poradenství a zastupováním klientů při daňových a celních sporech, jak v tuzemských, tak i přeshraničních případech. Alena také vystupuje na odborných konferencích a je autorkou řady odborných článků v oblasti daní.
•
