Kromě dotací a investičních pobídek je jednou z forem podpory i daňový odpočet na podporu výzkumu a vývoje. Ten umožňuje podnikatelům si dvakrát odečíst od základu daně náklady, které vynaloží na realizaci vlastních výzkumně-vývojových činností, a získat tak významnou úsporu na daních. Tímto způsobem jsou firmy motivovány, aby přicházely na trh s novými nápady na zlepšení svých výrobků či postupů. Podnikatelé a odborná veřejnost nicméně dlouhodobě upozorňují, že daňové odpočty jsou spojeny s nadměrnou administrativní náročností a formalistickým přístupem finančních úřadů při daňových kontrolách. Finanční úřady totiž nekontrolují pouze existenci projektové dokumentace a dalších zákonem vyžadovaných podkladů, ale rozporují i jejich dostatečnost či míru detailu, v jakém jsou například cíle výzkumu a vývoje v těchto dokumentech popsány. V případě nesplnění těchto požadavků přitom podnikatel přichází o nárok na daňový benefit. Naplnit požadavky finančních úřadů na to, jak by měla dokumentace k výzkumně-vývojovým projektům vypadat, vůbec není jednoduché. K obsahu projektové dokumentace neexistuje žádná konkrétní metodika a přístup k této problematice se i v čase významně mění.
Foto: Shutterstock
K daňovým odpočtům na podporu výzkumu a vývoje sice existuje rozsáhlá judikatura správních soudů, ta však posuzuje vždy obsah konkrétních projektů výzkumu a vývoje a minimálně pro laika je velmi složité z této judikatury dovodit nějaké obecnější vodítko, jak má firma při realizaci svého často velmi specifického vývojového projektu postupovat. Paradoxní na celé situaci je, že velmi často vůbec není sporu o tom, že se daná společnost skutečně věnuje novým vývojovým činnostem, ale řeší se pouze to, zda má v pořádku všechny papíry.
Právní nejistota spojená s daňovým odpočtem může vést k tomu, že společnosti přesunou své výzkumně-vývojové činnosti do jiných zemí, které nabízejí transparentnější prostředí, případně na tyto aktivity zcela rezignují. Koneckonců v posledních letech sledujeme pokles v počtu firem, které daňové odpočty na podporu výzkumu a vývoje uplatňují. Daňové předpisy by měly být napsány natolik jednoznačně, aby jejich adresáti – v tomto případě podnikatelé – byli schopni bez větších obtíží vyhodnotit, jaké požadavky musejí splnit, aby na tento benefit dosáhli. Již jen počet soudních sporů, jež se ohledně problematiky daňových odpočtů dlouhodobě vede, svědčí o tom, že tomu tak není. Na druhé straně je třeba říct, že daňový odpočet představuje natolik významné daňové zvýhodnění, že bude vždy spojen i se splněním formálních kritérií tak, aby se zabránilo jeho zneužívání. Jde však o to, aby kritéria byla všem dopředu jasná a srozumitelná. V této oblasti jsme přitom již zaznamenali několik pozitivních změn. V první řadě jde o novelizaci zákonné úpravy daňových odpočtů, kdy mohou poplatníci nově předkládat další důkazy a informace, aby vyvrátili pochybnosti o tom, že je jejich projekt příliš obecný. Druhým pozitivním posunem je pak nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které jednoznačně konstatovalo, že stručnost projektu nemůže být kladena k tíži poplatníka. Těmito kroky se tedy snad zase vracíme k tomu, že obsah zvítězí nad formou.
Jiřina Procházková, advokátka se zaměřením na daňové spory a partnerka Deloitte Legal
•
