„Nová vláda přišla se specifickými cíli – spousta z nich se týká životního prostředí nebo souvisejících oblastí. Kabinet si například dal za úkol skončit s energetickým využíváním uhlí do roku 2033 a chce také podpořit instalaci fotovoltaických panelů až na 100 tisících střech. A to do tří let. Věcí, na kterých se pracuje, je dost,“ řekl na úvod náměstek MŽP Pavel Zámyslický.
Cílů má podle něj Česká republika celou řadu. Například snižování emisí do ovzduší nebo zlepšování kvality vod, což se zemi podle náměstka daří, stejně jako třídit velkou část odpadu.
Další české cíle pak také vyplývají i z mezinárodních dohod – například skoro sedm let staré Pařížské klimatické dohody a také z evropské legislativy. „Ohledně ochrany klimatu máme mezinárodní závazky do let 2030 a 2050 snížit emise skleníkových plynů,“ popsal Zámyslický.
Foto: Pixabay.com
Čeští občané mají v současnosti k dispozici dotace, kterými úřady finančně podporují zelenou transformaci českých domácností. Ať už jde o ty kotlíkové, nebo o program Nová zelená úsporám, jenž se už více než třináct let zaměřuje na podporu energeticky úsporných opatření v rodinných domech a bytech.
Právě takové programy mohou hrát podle Zámyslického roli i při odklonu Česka od fosilních paliv. „V minulých měsících jsme sledovali růst jejich cen a tyto programy mohou do budoucna lidem pomoci se od takových problémů odstřihnout,“ vysvětlil náměstek. A doplnil, že pro průmyslové i další subjekty má Česko od loňského roku připravený Modernizační fond, který má do roku 2030 vyčerpat 350 miliard korun.
Úspěchy, přešlapy a tápání
Jedním z širších českých úspěchů na klimatickém poli podle náměstka ministryně životního prostředí je, že se podařilo snížit emise skleníkových plynů. „Oproti roku 1990 jsou nižší o nějakých 35 procent, což je významné. Na druhou stranu Česko setrvává nadále s emisemi na obyvatele mezi státy s nadprůměrnými hodnotami. A také v českém energetickém mixu zůstává velký podíl uhlí,“ podotkl Zámyslický.
Biolog Vojtěch Kotecký se Zámyslickým souhlasí: „České emise klesají, zároveň jsou ale abnormálně vysoké. A zdaleka neklesají tempem, jaké jsme podepsali v Pařížské, potažmo i Kodaňské dohodě. Pokrok tu tedy je, ale je hodně pomalý.“
Odborník vypíchl i program Nová zelená úsporám, který je podle něj povedený a inspirovaly se jím i další státy. „Je to jeden z nejlepších podobných programů v Evropě. Proměnil u nás závislost na fosilních palivech už ve statisících domácnostech,“ podotkl Kotecký z Centra pro otázky životního prostředí při Karlově univerzitě.
Zmínil i fakt, že si Česko dokázalo definovat, k čemu chce vlastně dospět – a že má konkrétní představu, do kdy se chce zbavit uhelných elektráren. „Ostatně, my si to už moc neuvědomujeme, ČR byla ale jednou z prvních zemí na světě, které řekly, jak a do jakého roku ukončí těžbu uhlí. To jsme stanovili v případě hnědého uhlí, jež je pro energetiku důležitější než černé, v roce 1991. Narýsovali jsme v tzv. územních limitech těžby, kam až pokročí těžba uhlí – tedy kolik ho ještě vytěžíme. Tímto jsme většinu evropských zemí předstihli o generaci, byť jsme o tom tehdy neuvažovali jako o klimatické politice,“ doplnil biolog.
Naopak k přešlapům i tápání podle něj dochází v podpoře čisté energetiky a obnovitelných zdrojů. Česku se podle Koteckého nedaří přijít s konkrétními opatřeními: „Takovými, která by toto odvětví nastartovala a začala posouvat dopředu tak, aby se stalo každodenní součástí české ekonomiky, jako se to děje jinde ve světě. Od Rakouska po Čínu.”
„Představu máme správnou“
Ačkoliv k akci v rámci ochrany klimatu dochází, v české legislativě sama o sobě ukotvená není. „Nemáme žádný takový speciální zákon, existují ale politiky a strategie namířené tímto směrem. Například dokument s názvem Politika ochrany klimatu v ČR, jenž se zaměřuje na mitigaci dopadů klimatické změny, tedy snižování skleníkových plynů a stanovuje cíle až do roku 2050. V příštím roce nicméně projde vládní revizí, aby zahrnoval i nové cíle Evropské unie, jež byly v posledních letech schváleny,“ uvedl náměstek.
Foto: Pixabay.com
Druhou stranu mince, tedy přizpůsobení se změně klimatu, zaštiťuje podle Pavla Zámyslického Adaptační strategie a Národní akční plán adaptace na změnu klimatu: „Jde o adaptaci týkající se výstavby, infrastruktury nebo i turismu. To jsou dva hlavní dokumenty, téma klimatu je ale průřezové a souvisí s dalšími oblastmi – zemědělstvím, dopravou, energetikou, školstvím, bezpečností a dalšími.“
Biolog Kotecký vidí obecně problém v tom, že se ČR nezačala připravovat na dopady změn klimatu, jež teprve přijdou. Respektive že se připravuje pouze dílčím způsobem, který neodpovídá velikosti dopadů, jimž se Česko nevyhne. „Adaptační strategii máme dobrou, ale zatím jsme k reálné proměně krajiny přijali pouze slabá a počáteční opatření. Představu, co bychom měli dělat, máme celkem správnou. Ale z velké části chybí její převedení do konkrétních opatření,“ poznamenal Kotecký.
Příliš rychlá EU
Na úrovni Evropské unie prostupuje změna klimatu prakticky do všech složek. A právě z Bruselu proudí do Česka evropské směrnice a nařízení týkající se této problematiky. Jedna taková směrnice je napevno zasazená i do českých zákonů – jde o zákon o obchodování s emisními povolenkami.
„Tato směrnice je důležitá, pokrývá v EU asi 40 procent emisí. U nás je to pak asi polovina českých emisí především z energetiky a průmyslu, které spadají pod zmíněný zákon,“ shrnul náměstek Zámyslický.
Na unijním poli se Česko – co se postojů vůči evropským předpisům týče – pohybuje někde ve středu. „Nejsme ti, co by všechno odmítali a negovali. Zároveň se ale nacházíme v jiné situaci než třeba severské státy, které mají problémy, jež třeba Česká republika momentálně řeší, vyřešené už dvacet, třicet let,“ porovnal náměstek a pokračoval:
„Skandinávské země nyní už neřeší, jakým způsobem odejít od uhlí a zda použít jako tranzitivní energii zemní plyn. To mají dávno za sebou a z hlediska obnovitelné energie disponují vyšším potenciálem. A také i jinou finanční silou i koupěschopností obyvatel.“
Ke klimatickým návrhům přistupuje Česko v rámci Evropské unie podle Zámyslického pragmaticky: „Nebráníme se třeba jednání o většině návrhů v balíčku Fit for 55. Existují ale oblasti, v nichž jsme kritičtí, kdy říkáme, že tu čelíme určitým limitům, jež nám neumožní jednat rychleji.“
Právě ke změnám legislativ ovšem dochází poměrně často. „Jednu přijmeme a hned za pár let řešíme její zpřísnění a navýšení cílů. Což lze samo sebou pochopit z hlediska globální klimatické ambice, kdy čas utíká rychle a emisní bublina se postupně naplňuje. Ale zároveň tady v České republice nelze nahradit všechny uhelné elektrárny obnovitelnými zdroji a jádrem během pěti nebo osmi let.“
„Pomohl by i jen symbolický příspěvek“
Do – nejen české – klimatické politiky patří i otázka klimatických financí. „Česká republika částečně přispívá chudším, rozvojovým zemím prostřednictvím bilaterální rozvojové pomoci. Což znamená, že podporuje projekty, jež jsou realizované v zahraničí. Může jít o projekty zaměřené na snižování skleníkových plynů, nebo přizpůsobení se negativním dopadům klimatické krize. Což může být sucho, ale i třeba povodně.
„V posledních době jsme nepřispěli do Zeleného klimatického fondu. Jde o multilaterální pomoc – o příspěvky mezinárodním fondům a organizacím. Bylo by záhodno, aby Česko svůj příspěvek, byť v porovnání s většími státy symbolický, obnovilo a svým dílem přispívalo,“ uvedl náměstek.
Všichni ekonomicky vyspělé země měly už k roku 2020 dohromady dosáhnout částky 100 miliard eur ročně právě na pomoc rozvojovým zemím. To se jim ale nepodařilo – před dvěma lety se dostali jen na 80 procent původního cíle. V listopadu loňského roku se potom v Glasgow, kde se konal klimatický summit COP26, řešilo, jak v letošním a příštím roce cílové částky dosáhnout. „I symbolický příspěvek České republiky by v tomto ohledu pomohl,“ shrnul pro komunikační platformu Co bude dál Pavel Zámyslický z MŽP.
•
