Ve společnosti ABB působí Vítězslav Lukáš čtvrt století, poslední tři roky řídí českou pobočku koncernu, která v sedmi výrobních závodech a vývojových centrech zaměstnává přes 3 300 lidí. Ostravské robotické centrum, které se zaměřuje na opravy a vývoj robotických strojů, je jedním z nejmodernějších závodů celé skupiny.
Stejně jako další obory i váš segment se potýká s nedostatkem kvalitních pracovníků. Dokážete odhadnout, jaké profese ve vašem oboru budou v následujících pár letech nahrazeny roboty či stroji s umělou inteligencí?
Ještě před pár lety jsme vůbec nečekali, že by někdo viděl roboty ve velkoskladech. Tam běží na pásech naprosto různorodé zásilky z e-shopů. Různorodost balíčků byla tak velká, že to bylo klasifikováno jako obor naprosto nevhodný k automatizaci. Jenže dnes tam už roboty jsou a trvalo to dva, možná tři roky. Hlavním průlomem byla umělá inteligence strojového učení, jež celý obor posunula mnohem dál. Což je situace, kdy je robot schopen s výraznou dávkou prvků umělé inteligence rozpoznávat a v reálném čase třídit zboží. Troufám si tvrdit, že objem činností, které bude možné řešit obdobným způsobem, výrazně poroste. Na opačné straně jakéhosi spektra robotizace jsou obory, které vyžadují vysokou dávku kreativity, jež je dána lidem. Takové obory určitě budou robotizovány jako poslední. A pak je třetí oblast, tedy činnosti a obory, u nichž si nejsme jisti, zda je vůbec robotizovat chceme. Jestli skutečně chceme, aby nás v kavárně či restauraci obsluhoval robot. Něco jiného je distribuce jídla a léků v nemocnicích, kde je kritický nedostatek středního zdravotnického personálu, ale stále je v tomto prostředí jistá dávka lidské empatie či přímo doteku. Technologicky zvládnutelné bude během pár let téměř cokoli, hranici, kam si pustíme stroje, však musíme definovat my, lidé.
V Číně a dalších asijských výrobních centrech se robotizace až tak bát nebudou. Zdražila jim lidská pracovní síla, takže aby udrželi konkurenční výhodu, zaměstnají stroje a nebudou se ptát, zda je to etické.
Skutečně v zemích, jako jsou Korea či Japonsko, je akceptace robotiky na úplně jiných úrovních než v naší euroamerické civilizaci. Oni mají roboty rádi. Rádi je vidí ve svém životě a neberou je jako ohrožení. Demografický problém zasáhl Japonsko a Jižní Koreu v mnohem výraznější podobě než v Severní Americe nebo tady u nás v Evropě. Už dnes tam běží první experimenty s roboty se sociálními schopnostmi. Mohli by přijíždět třeba do domovů důchodců „povídat“ si s lidmi, kteří tam jsou ubytovaní. Já ale věřím tomu, že automatizací průmyslu a těch oborů, kde by lidé už ani neměli být, se pracovníci uvolní a budeme mít více lidí v sociálních službách. A budeme mít více lidí, kteří budou schopni si do těch domovů důchodců chodit povídat.
ABB loni v Ostravě-Mošnově otevřelo moderní centrum pro robotiku a automatizaci. Co konkrétně se tam vyvíjí a vyrábí?
V Mošnově děláme vše od vývoje přes výrobu robotizovaných buněk a celých linek až po výrobu robotických periferií. Máme tam i velké školicí centrum. Další z operativ nese název Reconditioning centrum, což v praxi znamená, že uvádíme roboty zpátky do života po tom, co absolvovaly svůj desetiletý, a někdy třeba až patnáctiletý cyklus. Vykupujeme z trhu své vlastní roboty, repasujeme je, přestavujeme na nový řídicí systém, na nové softwarové prostředí a pak jsou roboty připraveny dalších deset patnáct let sloužit.
Už i do sektoru robotizace došel tlak na udržitelnost?
Zčásti ano. Je to něco, v čem jsme na trhu unikátní, nikdo z konkurentů toto nedělá. Protože je instalovaná báze robotů v průmyslu větší, začíná to dávat smysl. Každý rok v Evropě končí svůj životní cyklus tisíce robotů a to by znamenalo i úbytek velkého množství drahocenných surovin, které v nich máme. Součástí robotů jsou přesné převodovky, kovy vzácných zemin použité v servomotorech a tak dále.
Vidíte změnu vnímání v hlavách běžných lidí nebo i manažerů firem, že o robotizaci uvažují i na místech, na kterých dříve ne?
Uvádění robotizace a automatizace do průmyslu v Česku neodpovídá potřebám a rychlosti toho, kde bychom aktuálně měli být. Je to mnohem častěji na pořadu dne, o formu automatizace a robotizace se mnohdy zajímají i menší, střední firmy, ale pořád ne v té míře, kterou bychom potřebovali. Která by odpovídala nedostatku pracovních sil, ale mnohdy i kvalitativním požadavkům, jak by se výroba dneska měla dělat.
Ve vašem ostravském centru máte i výzkumnou část pro segment robotiky. Jaké jsou trendy v tomto směru?
Centrum je zaměřené na evropský trh. V některých oblastech, jako jsou například robotické svařování, spojování, dělení materiálu, odtud obsluhujeme nejen celou Evropu, ale realizujeme projekty i na severoamerickém trhu. Postavili jsme organizaci, která sama přirozeně začala exportovat do evropských zemí a dneska má v této oblasti v ABB evropský mandát. U linek i robotizovaných buněk děláme jak vývoj, tak i výrobu.
Panoval před rozhodnutím o umístění robotického centra nějaký vnitrofiremní boj o to, kde bude nový závod a výzkumné centrum postaveno?
Sami jsme si o tuto příležitost řekli. Měli jsme silné know-how, regionálně dobrou polohu v kombinaci s pořád ještě rozumnými náklady. A také jsme argumentovali tím, že v Ostravě je silné industriální zázemí, lidé jsou tu zvyklí pracovat v průmyslu po dekády a že věříme, že seženeme kompetentní lidi.
Je to cesta, aby i další firmy v Česku nemusely být jen montovnami a mohly generovat nějakou přidanou hodnotu?
Mnohé už ji mají. Jde spíš o tu míru, jestli odpovídá našim představám a ambicím v Česku. Domnívám se, že zdaleka nevyužíváme plný potenciál lidí, které tu máme, mnohdy by byli schopni dělat lepší práci s vyšší přidanou hodnotou. Ale to už narážíme na témata, kam směřovaly vládní podpory v posledních deseti letech, které příliš nereflektovaly tuhle potřebu změny. Prvních dvacet let po revoluci jsme se snažili o plnou zaměstnanost a v mnoha ohledech to bylo správné. Vytvořili jsme tady i na evropské poměry velice silnou základnu automobilového průmyslu nejen v podobě těch třech finalistů, ale i celého subdodavatelského řetězce, jenž pozvedl celé automatizační prostředí a zavedl nové výrobní postupy. To bylo velice dobře, ale těch posledních deset už jsme měli běžet v jiné běžecké dráze. Máme na víc.
Když se ještě vrátím k robotům. Jak se – alespoň v průměru – zaplatí investice do robota oproti lidské práci?
Tady stále přetrvává povědomí, že soupeříme pouze s personálními náklady na člověka. To zdaleka není pravda. Těch důvodů, proč investovat do nějaké formy automatizace, je tady mnohem víc. Nedostatek lidí na trhu z velké části mohl za to, že ekonomika v posledních pěti letech nerostla rychle. Měli jsme velice hezký ekonomický růst a mohl být ještě výrazně vyšší s tím, že ty firmy byly schopny produkovat víc, ale neměly na to lidi. Další z výrazných důvodů automatizace a robotizace je stabilita výroby, produktivita, energetická náročnost. Když vyrábíte automatizovaně s použitím robotů, tak produkujete mnohem méně zmetků. A nejde jen o to, že zmetky znamenají peníze v podobě zmařených surovin a energií, které jste do nich vložili, ale koloběh zmetků ve výrobě znamená, že i logisticky se o ně někdo musí postarat. Je to narušení toku výroby. S roboty dodáváte svým odběratelům stabilní kvalitu, takže i vaše kalkulace ceny výrobku je mnohem předvídatelnější. Pak dokážete být i výrazně pozitivně agresivnější v nabídkovém řízení. Důvodů je tedy mnohem víc, než jsou personální náklady.
Dokážete nějakým způsobem kvantifikovat nákladnost a návratnost investice?
Je tam několik výrazných hybatelů, kteří promlouvají do toho, jaká má odpověď bude. Pokud máte třeba nepřetržitý provoz, ta návratnost je mnohem rychlejší než při jednosměnném provozu. Další věcí jsou právě spojené úspory, ne pouze v personální části. Pokud se vám povede díky plynulému cyklu výrazně zkrátit čas, spotřebováváte mnohem méně surovin pro výrobu dané jednotky. V případě robotického lakování šetříte například mnoho barvy, která je velmi drahá. Šetříte například i filtry. Všechny tyto náklady promlouvají do toho, jaký bude výsledný ekonomický efekt. Ale mnohdy není problém dostat se na návratnost roku, roku a půl.
Jak velkou část z obratu českého ABB činí robotika a automatizace?
S ohledem na burzu nemůžeme poskytovat rozpad byznysu v jednotlivých zemích, po jednotlivých byznysových segmentech, ale v tržbách jsme v Česku v ABB okolo 13 miliard korun.
Jak je na tom česká pobočka ABB z hlediska divizí?
Například závod v Brně pro oblast rozváděčů a řízení vysokého napětí pokrývá půlku světa. Pak tu máme jednotky, jež jsou objemově menší, ale tržní podíl směřuje čistě na český trh a jsou to velice dobře zavedené značky, které znáte třeba z domácí automatizace a techniky, jako je náš závod v Jablonci. Tam jsme na českém trhu dominantní. V oblasti robotiky stále větší a větší část našich objemů směřuje do ciziny, protože rosteme. Český trh je svým způsobem omezen, my vidíme velký prostor v rámci Evropské unie.
V Česku se zabýváte i pohony a rozváděči. Jaké typy produktů to jsou?
Bavíme se o oblastech, které jsou po celé trase dopravy elektřiny, ať už do našich domovů, firem, nebo k rychlonabíječkám pro elektroauta. Takže to neskýtá pouze silovou část, dneska do tohoto řetězce stále častěji promlouvají řídicí systémy, software. Dnes už je potřeba tu síť nějak inteligentně řídit, protože tím, jak do ní implementujeme stále větší a větší podíl obnovitelných zdrojů, klade úplně jiné požadavky, než tomu bylo před dvaceti lety. Otevírá se v podstatě nové odvětví.
Předpokládám, že kromě té cesty dokážete i firmám řídit spotřebu energie směrem k optimálnímu využití. Jak vnímáte rok rusko-ukrajinské války a s tím spojených energetických veletočů? Začaly si firmy víc všímat spotřeby?
Ta změna je zásadní. Jedna z největších, kterou jsme tady za poslední roky viděli. Ceny energií představovaly pro mnoho zákazníků skutečně šok. Byly tu úvahy, jestli mnohé energeticky náročné provozy budou dále schopni udržet. Dneska zákazníci už střízlivě racionálně uvažují, jakým způsobem svou produkci energeticky zefektivnit. Baví se s námi o energeticky šetrných motorech, jak řídit mnohé z těchto velkých pohonů. Mnohdy jeden špatně řízený dvoumegawattový motor ve výrobě dokáže eliminovat mnoho ostatních úspor, o které se snažíte někde jinde. Takže doporučujeme začít u těch největších výkonů a postupně jít dále. Zákazníci se začínají dívat, jak řídí svou vzduchotechniku, zase do toho vstupují řídicí systémy, regulované pohony, protože samotné vytápění velkých průmyslových komplexů znamená obrovskou energetickou zátěž.
Jak konkrétně probíhají možnosti úspory u poměrně velkého spotřebiče energie, třeba toho dvoumegawattového motoru ve výrobě?
Možností je několik. Před motor můžete dát měnič, který bude schopen pracovat s motorem tak, aby splnil požadavky vašeho technologického cyklu a energeticky to bylo optimální. Zároveň se můžete podívat, v jaké kondici ten motor je. Jestli by už nestálo za to jej nahradit. V českých průmyslových podnicích máme spoustu motorů, které jsou třeba z konce padesátých let. Ony plní technologicky, co po nich chcete, ale nákladově je to už tak neoptimální, že dalších několik let provozu vám naprosto eliminuje investici do nového motoru.
Je to jako se starou ledničkou. Slouží, chladí, ale spotřebu má třikrát větší než nová, která se za dva roky svou úsporou v podstatě zaplatí.
Je to hodně podobné.
ABB se zaměřuje i na elektromobilitu, jste výrobci nabíjecích stanic pro e-auta. Jaký je váš tržní podíl v Česku?
Na českém trhu se v rychlonabíjecí infrastruktuře blížíme k číslu 800 zprovozněných stanic. Z toho, co je už instalováno, je náš tržní podíl kolem 70 procent. Kromě toho, že jsme schopni dodat rychlonabíječku jako takovou, tak disponujeme i týmem podpory a servisu. Upřímně, dodat rychlonabíječku, čistý hardware, bude velmi brzy schopna spousta firem. Ale dodat k tomu veškeré zázemí – což bude potřeba, dnes se na rychlonabíječku kladou nároky stejně jako na součást kritické infrastruktury – je něco jiného. Vysvětlím to na příkladu: se svým elektroautem někam dojedete, vyberete si lokaci i podle dostupnosti nabíječky, takže očekáváte, že to zařízení je v provozu. V aplikaci svítí zelená, což znamená, že je volné místo, a pak dorazíte a nabíječka třeba ani nefunguje. To pro spoustu řidičů může znamenat velký problém. Právě proto se v ABB na elektromobilitu díváme jako na obor, který nekončí hardwarem, ale je to široká oblast poskytovaných služeb.
Kolik rychlonabíječek budete mít na konci roku 2023?
To úplně nezávisí na nás. Ale agenda EU počítá s 16,3 milionu nabíjecích bodů do roku 2030. To by pro Česko teoreticky mohlo odpovídat nižším statisícům. Skutečné číslo bude ovlivněno mnoha faktory, jež náročná výstavba takové sítě přináší. Je to každopádně oblast, která bude velmi rychle expandovat. V Česku aktuálně rychlonabíjecí infrastruktura předbíhá množství elektromobilů, které máme na našich cestách. Ovšem vzhledem k tomu, že po roce 2035 tu už nebude možné registrovat nové auto se spalovacím motorem, ten růst elektroaut u nás zaznamená velice strmou křivku.
Měl by do tohoto sektoru vstoupit stát ve smyslu subvencí a dotací jako země v západní Evropě?
Dívám se na to i v kontextu, proč vůbec tímto směrem jdeme. V posledních dvanácti měsících tato oblast získala úplně jinou motivaci a jiný přídech. Kromě environmentálního přínosu nám to pomůže i k energetické nezávislosti tím, že omezíme spotřebu fosilních paliv. Z jednoho důvodu se tak stávají dva. Implementaci elektromobility bych viděl spíš v určitých fázích. Ne plošně, ale primárně ve městech, která máme zahuštěná dopravou a emisemi a kde je přirozeně i koupěschopnost vyšší. Všechny taxislužby, zásilkové služby a autobusy konvertovat na tyto nové způsoby pohonu. Pak skutečně už na počátku dosáhneme výrazného efektu a budeme dýchat lepší vzduch.
Otázkou také je, jak je připravena elektrická infrastruktura země…
Jednak se to už dnes opravdu děje a všichni z těch hlavních tří českých operátorů k tomu přistupují svědomitě. Mají to ve své agendě a rozvíjejí síť velice rychle, posilují páteř, dovádějí výkony, kam je potřeba. I přes všechny nepřízně našeho stavebního řízení tady odvádějí dobrou práci. Síť je dnes skutečně v předstihu k množství elektromobilů. Jak jsem zmínil, křivka jejich nástupu nebude lineární, kdy od určité doby bude elektromobilů zásadně přibývat. Přesto myslím, že máme velmi dobré předpoklady, abychom to zvládli. Když vidíte, jakým způsobem stát začíná podporovat výstavbu a instalaci solárů na běžných rodinných domech, jedna z teorií svádí k tomu říct, dobře, já budu mít soláry na svém rodinném domku, ale když s tím autem přijedu večer domů, tak už slunce zrovna nesvítí, jak to budu řešit? Budu mít bateriové úložiště, abych z něj přečerpal energii do svého auta? Nebo když se začneme bavit o tom, že velká část lidí začíná pracovat hybridní formou práce, kdy v kanceláři jsou dva tři dny z týdne a někteří ani to ne, tak auto bude zaparkované před rodinným domem, kdy sluníčko svítí. Tady se současně potkává několik epochálních změn, které tomu dokážou i výrazně pomoct, aniž bychom tam ještě před pár lety dohlédli. Vy jste na home office, stát vám podpořil instalaci solárů a auto stojí zaparkované a dobíjí se. Neočekávám, že budeme pokračovat v tom módu, když za jednu zastávku u benzinové stanice dočerpáte palivo na 1 200 kilometrů. Bude to určitě změna tohoto stylu. Ale za mne zvládnutelná změna.
•