Při sledování českého veřejného prostoru v souvislosti s válkou na Ukrajině je jedním z nejvíce fascinujících jevů zobrazování role Německa. Zdaleka nejrozšířenějším názorem je odsuzování německé politiky vůči Rusku. Jejím základním rysem byla podle mnohých přílišná vstřícnost, ba až naivita. Tato pomýlenost se projevovala, když ne od konce studené války, pak přinejmenším od dob kancléřky Angely Merkelové.
Ta vládla natolik dlouho, že na jejího předchůdce v kancléřském úřadu, Gerharda Schrödera, si dnes sice málokdo pamatuje, ale skoro každý ví nebo alespoň tuší, nakolik si s putinovským Ruskem zadal po svém odchodu z politiky. Schröderovo nadbíhání Rusku a posluhování jeho zájmům se staly nejen ztělesněním trapnosti, ale především symbolem, jak moc si jsou Rusové schopní omotat kolem prstu vrcholné evropské, potažmo západní politiky.
To, že Schröder (SPD) a Merkelová (CDU) zastupovali dvě hlavní strany na obou křídlech německého politického spektra, přičemž se jejich ruská politika výrazně nelišila, je vydáváno jako další důkaz německého pomatení v zahraniční politice. Posledním hřebíčkem do pomyslné rakve pak je propojení německé zahraniční a energetické politiky, především spoléhání se na ruský plyn při přechodu na obnovitelné zdroje energií.
Nejen český jev
Tato hodnocení nezaznívají pouze od českých komentátorů, ale i od současných politiků vládní koalice. Snad by šlo ještě mávnout rukou nad tím, když se na německou adresu vyjadřují lidé, jako je ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS). Ten, soudě podle jeho výroků, na zahraniční politiku nahlíží spíše prismatem brněnské komunální politiky, kde jde jen o to, kdo a nad kým má převahu, přičemž jediným cílem je dominance za každou cenu.
Ilustrace: Vojtěch Velický
Ale kritické názory vůči Německu, i když kulantněji formulované, zaznívají i od ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti), europoslance Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL) a dalších. Druhý jmenovaný se například pozastavuje nad tím, zopakuje-li Německo stejná pochybení v politice orientované na Čínu jako vůči Rusku.
Ministr Lipavský v nedávném rozhovoru pro německý deník Bild prohlásil, že s politikou vůči Rusku z doby Merkelové je konec a varoval před opakováním chyb z této minulosti. A ačkoli si postěžoval, že obrat v německé zahraniční politice neprobíhá tak rychle, jak by bylo potřeba, alespoň uznal, že se odehrává. Všechny tyto kritické názory (opět ve spojitosti s rostoucími cenami energií) se promítají i do veřejných nálad.
V českém prostředí již na první pohled zaráží nepoměr mezi apetitem kritizovat Německo a neochotou ke stejně kritické sebereflexi vlastní zahraniční politiky, včetně její energetické dimenze. Odsuzovat německou závislost na ruském zemním plynu v zemi, která se po roce 2010 (s marginálními výjimkami v letech 2011 a 2014) stala prakticky stoprocentně závislou na ruských dodávkách této komodity, je, jak by řekli s mírně pozdvihnutým obočím Angličané, poněkud zajímavé.
V Česku nastal úplný odklon od částečné diverzifikace dodávek, jíž bylo dosaženo v prvním desetiletí tohoto století, a zajišťovaly ji nákupy plynu z Norska. Nemělo by uniknout pozornosti, že tento trend začal dlouho před zvolením Miloše Zemana prezidentem nebo volebními úspěchy a vládním angažmá Andreje Babiše (ANO). Není tedy spojen s jejich politickou dominancí v uplynulých zhruba deseti letech. Po ruské invazi na Ukrajině a okupaci Krymu v roce 2014 se na tomto trendu nic nezměnilo a pokračoval.
Jaderná energetika
Podobná změna jako u zemního plynu se ve skoro stejné době odehrála i u jaderného paliva. Zatímco v letech bezprostředně po spuštění jaderné elektrárny v Temelíně v roce 2002 tam dodával palivové články americký Westinghouse, od roku 2010 tuto úlohu převzala ruská firma TVEL. Tu v konečném důsledku ovládá ruský státní podnik pro jadernou energetiku Rosatom.
Formálně firma TVEL pro dodávky jaderného paliva do Temelína (a Dukovan, ale tam pocházely palivové články vždy ze Sovětského svazu/Ruska) vytvořila společný podnik (Alvel) s brněnskou společností Alta, kterou vede Vladimír Plašil. Ten začátkem osmdesátých let studoval v Sovětském svazu tehdy jednu z předních vzdělávacích institucí – Kyjevskou státní univerzitu.
Dohoda firem TVEL a Alta byla podepsaná v roce 2011 v Praze při prosincové návštěvě tehdejšího ruského prezidenta Dmitrije Medveděva. Toho samého Medveděva, který se dnes často vyžívá ve zvrácené rétorice (nejen) jaderných hrozeb vůči Západu. Německé vystoupení z jaderné energetiky lze považovat za nedomyšlené i za pošetilé, ale existují za současné situace důvody, aby si Češi mohli gratulovat?
To tedy rozhodně nikoli, byť zásoby jaderného paliva v českých atomových elektrárnách vystačí na dva až tři roky a v praktické rovině lze ruské palivové články nahradit dodávkami od jiných výrobců, i když to nebude zejména v případě Dukovan snadné. Určitě také nelze zapomenout, že před necelými dvěma roky byl Rosatom stále jedním z hlavních uchazečů v zamýšleném tendru na dostavbu nového jaderného bloku v Dukovanech. Byl vyřazen až v důsledku odhalení ruské role v explozích muničních skladů ve Vrběticích.
Právě ve spojení s vrbětickou kauzou vyšel plně najevo rozsah oficiální ruské přítomnosti v Česku, ačkoli dávno šlo o veřejné tajemství. O dosud přetrvávající neoficiální přítomnosti si netřeba dělat nejmenší iluze, protože je nadále rozsáhlá a významná. Přitom jejím jediným cílem zůstává škodit jakkoli a kdekoli. Vrbětice jsou významné i proto, že ukázaly, kolik byly všechny různé české vlády ochotné z ruské strany strpět.
Nikomu se nechtělo pořádně říznout do groteskně nabubřelého a neadekvátního počtu osazenstva ruské rezidentury/ambasády v Praze a na jejích pobočkách v dalších městech. Stejně se nikomu nechtělo nést náklady, které by zevrubnější vymaňování se z ruské sféry vlivu nevyhnutelně přineslo. Málo bylo těch, kteří byli ochotní vzdát se zisků, které se ve spolupráci s Ruskem nebo přímo v něm nabízely.
Proč tomu tak bylo, nelze zredukovat na jedinou příčinu, protože v českém prostředí nepochybně šlo o směs různých důvodů, zájmů a motivů. Stejně nelze ukázat na jednoho konkrétního viníka s jasnou politickou zodpovědností, byť byli a jsou politici, kteří sehráli a sehrávají neslavné role, i ti, kteří byli a jsou prozřetelnější a statečnější.
V tom všem se česká politika ani byznys nijak výrazně od Německa nelišily. Tak jako tomu je v mnohých dalších oblastech, Češi hůře či lépe kopírovali německý postoj. Ale zatímco v německé zahraniční politice k Rusku existoval úmysl (ačkoli je zjevné, že byl neúspěšný, zůstává otázkou, zda byl nesmyslný), v českém případě nešlo o promyšlenou strategii nebo systematickou politiku, ale spíše o oportunismus založený na chabém přesvědčení, že to snad nepraskne. Ale prasklo.
I proto je třeba se vyhnout moralizujícímu pohoršování nad německou naivitou, nebo dokonce zvráceností – zejména když se na ni poukazuje ve zpětném pohledu –, aniž bychom se stejným způsobem dokázali podívat sami na sebe.
Autor vyučuje bezpečnostní vztahy na University of Aberystwyth ve Walesu
•
