Navzdory tomu jde o reálné příklady takzvaných mařičů elektřiny – zařízení, která při nadbytku energie v síti tuto elektřinu spotřebovávají a přeměňují na teplo, které využívají naprosto minimálně, nebo dokonce bez jakéhokoliv smyslu pouštějí „pánubohu do oken“. I energetickému laikovi je na první pohled jasné, že to není zrovna ukázkový příklad efektivního využití zdrojů, natož ekologického přístupu. Motivací žadatelů o připojení těchto zařízení je obvykle snaha podílet se na trhu se službami výkonové rovnováhy, což je sice motiv zcela legální, ale z hlediska udržitelnosti i efektivního nakládání s energiemi nesmyslný.
Ilustrace: Vojtěch Velický
Přestože mařiče mohou být v určitých případech užitečným nástrojem pro řízení stability sítě – jsou levné, flexibilní a lze je snadno zapínat a vypínat dle potřeby –, jejich rozmach v rukou soukromých investorů je z dlouhodobého hlediska problematický. Zatímco na jedné straně podporujeme obnovitelné zdroje energie a prostřednictvím dotací motivujeme k výrobě čisté energie, na druhé umožňujeme některým subjektům tuto energii prakticky „vypouštět do vzduchu“, a ještě na tom vydělávat.
Distributoři elektřiny během uplynulých dvou letech zaznamenali výrazný nárůst zájmu o připojení těchto technologií. Mluví se o celkovém výkonu až tisíc megawattů, což představuje výkon bloku jaderné elektrárny. Role distribučních společností je však jasně definována zákonem. Musí vůči zákazníkům zachovávat síťovou neutralitu a zkoumat pouze technické parametry zařízení a jejich dopad na síť. Nemají oprávnění posuzovat smysluplnost využití spotřebované elektřiny. A to bychom měli do budoucna změnit a právo rozhodnout o možném připojení takového projektu distributorům dát. Naším cílem by měla být minimalizace používání těchto zařízení a hledání smysluplných řešení pro efektivní využití přebytečné elektřiny. Jednou z cest může být například aplikace zákona lex OZE III, který umožní přidávat do distribuční sítě velkokapacitní bateriová úložiště a který bude snad v dohledné době schválen. Vyrobené teplo z mařičů by také mohlo být dodáváno firmám, které ho mohou využít ve výrobních procesech. Technologie mařičů se mi z principu nelíbí. Navíc zbytečně vyčerpávají kapacitu distribuční sítě. Příkon jednoho takového zařízení odpovídá středně velké továrně, což může znamenat, že kvůli těmto typům odběrů nebude v síti dostatek prostoru pro nové žadatele, například pro fotovoltaické elektrárny či jiné ekologické zdroje. To si následně vyžádá další investice do posilování sítí, které v konečném důsledku zaplatí všichni odběratelé.
Je zajímavé, že o odpojování velkých fotovoltaik při hrozbě destabilizace sítě se v médiích téměř nemluví, i když jde v podstatě o stejný princip. Mediálně je však asi přitažlivější obraz obřího „fénu“ než představa solární elektrárny dočasně odpojené od sítě. Budoucnost energetiky musí patřit chytrým a ekologicky odpovědným řešením. Proto bychom měli přijmout jasná pravidla, která zabrání zneužívání tohoto prostoru na trhu, a zajistit, že přebytečná energie bude využívána skutečně smysluplně, v souladu s vizí udržitelné energetiky.
Jan Zápotočný, místopředseda představenstva E.ON Energie
•
