Boj o suroviny

Zpětný odběr použitých elektrospotřebičů a jejich recyklace pomáhá uspořit drahé kovy a další cenné suroviny. Navzdory tomu český stát ohledně ní nedodržuje pravidla.

Nejen plyn a ropa se stávají nedostatkovými surovinami. Válka na Ukrajině, komplikovaný vztah s Ruskem i omezení obchodu s Čínou znamenají, že v celé Evropě skončila éra levného dovozu surovin pro výrobu prakticky čehokoliv. Proto trpí nedostatkem surovinové základny – nebo spíše neochotou suroviny těžit – a dostává se kvůli tomu do svízelné situace. Na jedné straně je snaha o enviromentální odpovědnost, na druhé pak fakt, že dostatek surovin je pro soběstačnou výrobu nutností a nezbytností.

Proto Evropská unie již před několika lety nastavila vcelku rozumná a zároveň udržitelná pravidla, podle kterých mají její členské země získávat část surovin z odpadu. Takzvaný zpětný odběr a s ním spojená recyklace se prozatím týká obalů, pneumatik, elektrozařízení, solárních panelů, ale do budoucna se počítá i s textilem či nábytkem. V případě použitých elektrozařízení, tedy televizí, lednic, praček, klimatizací, počítačů, mobilních telefonů, monitorů, světel a dalších drobných elektrospotřebičů, mají povinnost zajistit (a také zaplatit) jejich výrobci, respektive zákazníci přirážku ke kupní ceně.

Foto: Shutterstock

Výrobci a distributoři elektrozařízení se často sdružují do takzvaných kolektivních systémů zajišťujících sběry a recyklaci vždy pro více z nich dohromady. Cílem je eliminovat škodlivé suroviny a látky a zároveň vybrat pro využití suroviny podle jasně dané legislativní kvóty, jednoduše cíle sběru. Ten je u elektrospotřebičů aktuálně nastaven na 65 procent sebraných tun ze všech na trh uvedených spotřebičů. Pravidla jsou nastavena tak, aby byla splnitelná a zároveň odpovídala udržitelné budoucnosti i eliminaci škodlivých látek.

Hledání zla v EU

Každý členský stát EU musí dodržovat normu vytříděného elektroodpadu. Pokud výrobci, potažmo jejich kolektivní systémy, nesplní míru sběru v každé definované kategorii i v celkovém objemu, musí stát učinit opatření k nápravě situa­ce. A to se v Česku neděje. Konkrétním příkladem je největší český kolektivní systém Elektrowin, který zastupuje velké výrobce elektroniky, jako jsou Bosch, Electrolux, Whirlpool, Philips či Miele. O tom, že se není ani schopný přiblížit zadaným cílům, se Elektrowin opakovaně zmiňuje ve výročních zprávách, například za rok 2021 se nedostal ani na polovinu vytříděného odpadu (48,8 procenta).

Předseda představenstva Roman Tvrz­ník dokonce o neschopnosti Elektrowinu splnit legislativní normu hovoří ve firemním zpravodaji. Ve svém úvodníku otevře­ně přiznává, že Elektrowin „stanovené míry sběru nedosáhl“ nebo že „dosáhnout 65 procent se jeví jako velmi vzdálená meta, to není jen problém ČR, ale celé EU“. Unií nastavené cíle dokonce označuje za nesplnitelné. „Dle našeho názoru by se tímto směrem měla ubírat i legislativa EU – klást důraz na podchycení látek a nikoliv stanovovat plošné cíle, které jsou nerealistické,“ píše Tvrzník v editorialu zpravodaje Elektrowin.

Desítky milionů vs. desítky tisíc

Podle odhadu odborníků oslovených týdeníkem Euro šetří Elektrowin neplněním norem vyšší desítky milionů korun ročně, podle některých názorů může nevytříděním daného procenta vybraných spotřebičů ušetřit až 100 milionů korun. A zatímco ostatní kolektivní systémy v Česku splňují podle Tvrzníka údajně „nerealistické“ cíle i proto, že investují do sběrné sítě a uvědomují si odpovědnost podnikání v této oblasti, největší hráč v oblasti recyklace je značně pod zákonnou normou.

Týdeník Euro požádal o vyjádření mluvčího Elektrowinu Jana Marxta, který však na zaslané otázky neodpověděl, jeho odpověď se smrskla na jednu větu: „Předseda představenstva se odkazoval na obtížné splnění stanovených kvót jednotlivými členskými státy EU.“ Obrátili jsme se proto na ministerstvo životního prostředí (MŽP), zda úřad či některá podřízená organizace řeší opakované porušení norem ze strany Elektrowinu a zda již byla udělena nějaká pokuta. Ondřej Charvát z tiskového oddělení MŽP zarea­goval, že ministerstvo není schopné do uzávěrky připravit odpovědi na čtyři jednoduché a jednoznačné otázky.

Zákon hovoří o tom, že MŽP může v případě neplnění míry sběru udělit systému sankci, jejíž spodní výše je 50 tisíc korun. V případě opakovaného porušování mají úředníci MŽP možnost licenci systému odebrat. Ale to je poslední možnost řešení situace. V daný moment lze konstatovat, že největší systém pro zpětný sběr elektroodpadu šetří neplněním norem desítky milionů korun ročně, zatímco mu hrozí pokuta ve výši desítek tisíc korun. Je s podivem, že stát, v tomto případě MŽP, v komplikované době, kdy surovin je nedostatek, jen přihlíží a regulaci v podstatě nevymáhá.

Přečtěte si také