Jak známo, řada globálních korporátních gigantů sídlí kvůli minimalizaci daňových odvodů z rozsáhlých globálních příjmů v zemích s nižším zdaněním a podle Bidena jde o podvod, který funguje v zájmu daňových rájů a těchto společností, zatímco znevýhodňuje vlády a občany na celém světě.
Dohoda G7 směřuje ke dvěma hlavním reformám. Jednak se sedm světových mocností v zásadě shodlo na minimální sazbě daně z příjmů pro tyto nadnárodní hráče ve výši 15 %. A dále mají mít společnosti povinnost platit daně ve všech státech, kde vytvářejí zisk, čili nebude už platit pravidlo, že daň z příjmu se platí vládě, v jejíž zemi je korporace registrována.
Evropská unie podporuje tuto iniciativu, ne pro každý stát ale bude výhodná. Zejména v případě Irské republiky tyto nové daňové reformy vyvolávají nepříjemné otázky. Irsko má totiž jednu z nejnižších sazeb daně z příjmů právnických osob v EU ve výši 12,5 % (pro srovnání, ve Francii je to 26,5 %, v Německu 30 %). Tato pozoruhodně nízká sazba je po celá desetiletí hlavním pilířem irské prosperity a zaměstnanosti. V Irsku mají své evropské centrály velké technologické společnosti, včetně Facebooku, Googlu a Applu. I farmaceutičtí obři Pfizer a Johnson & Johnson – jejichž zisky od počátku pandemie prudce vzrostly – sídlí v Irsku.
A proč je irská daňová sazba tak nízká? Jednoduše proto, že tato strategie Irsku, malé zemi s historicky nízkou mírou industrializace a domácí výroby, umožnila přilákat zahraniční investice a dosáhnout prosperity. Až do 60. let bylo Irsko převážně zemědělskou zemí a dnes je z něj významné centrum globální ekonomiky. Odhaduje se, že se zahraničními investicemi je přímo spojeno 250 000 pracovních míst. Pro své zastánce je irská investiční strategie dokonalým příkladem země, která překonala svou dřívější zaostalost a dokáže konkurovat větším, tradičně dominantním ekonomikám. Pro kritiky je Irsko samozřejmě sobeckým daňovým rájem.
Irské vládě působí Bidenovy daňové reformy nepříjemné starosti. Nejnaléhavější je otázka, z čeho vzejde budoucí ekonomický růst, pokud se obrovské globální společnosti otočí k Irsku zády.
V období po koronavirové pandemii je tento problém ještě palčivější. Potíž není jen v obnově poničené ekonomiky a zvyšování veřejných financí. Jde i o to, že vzhledem k vysokému HDP se od Irska očekává, že bude jedním z poskytovatelů, nikoli příjemců financování EU na obnovu po pandemii covidu-19. Tady však narážíme na negativní aspekt irského ekonomického modelu. Impozantní hrubý domácí produkt totiž vychází z velké části z ekonomické činnosti nadnárodních společností se sídlem v této zemi, nikoli z bohatství jejích obyvatel. A dokud bude zdanění těchto korporací nízké, břímě postcovidové obnovy v Irsku, a do určité míry i v širší EU, ponesou irští daňoví poplatníci.
Z těchto důvodů apelují finanční pragmatici i sociální idealisté na irskou vládu, aby se k obřím globálním společnostem přestala chovat servilně. Země se pyšní vysoce kvalifikovanými, anglicky mluvícími obyvateli a má přístup na jednotný evropský trh. Diskutuje se o tom, že při propagaci Irska jako dobrého místa pro podnikání je třeba využívat právě těchto silných stránek, ne irské pověsti daňového ráje. Sociální kritici, kteří irský stát zkoumají, mohou navíc oprávněně poukázat na skutečnost, že nízká daň z příjmů právnických osob přinesla nepřiměřené státní finance, což následně umožnilo vznik nevítaných problémů a krizí, k nimž patří rekordní počty lidí bez domova, nedostatečná zdravotní péče hrazená ze zdravotního pojištění či drahé vzdělání. Joe Biden možná nabízí přesně takový druh šokové terapie, kterou irská vláda a ekonomika potřebují.
Autor vyučuje na Anglo-American University v Praze
•
