V současnosti svítíme a topíme zejména díky investicím ze 70. a 80. let 20. století, tedy masivní výstavbě energetické infrastruktury, za niž vděčíme předcházejícím generacím. Dobře je to vidět na jaderné flotile ve Francii, uhelných elektrárnách v Německu nebo Česku a třeba vodních elektrárnách v Rakousku či Norsku, případně na robustní české soustavě.
Čím jsme evropskou soustavu obohatili za posledních třicet let? Z hlediska výstavby nových zdrojů lze hovořit zejména o boomu nestálých obnovitelných zdrojů energie a několika nových paroplynových zdrojích. V Česku budiž čestnou výjimkou Temelín a nový uhelný zdroj v Ledvicích. Jinak jsme od roku 2005 v EU odepsali skoro 100 GW v uhelných zdrojích a téměř 25 GW v jaderných zdrojích (pro představu: celkový instalovaný výkon všech českých elektráren je 21 GW), a to velmi často z ideologických důvodů, nikoli kvůli technickému dožití. V poslední dekádě výstavba nových stabilních zdrojů v EU zamrzla.
Výsledkem je, že evropská energetika čelí katastrofálnímu nedostatku řiditelných zdrojů a nebezpečné závislosti na dovozu surovin z nedemokratických zemí. Příčiny tohoto vývoje jsou dnes a denně rozebírány v médiích, prezentované názory však bohužel většinou míjejí podstatu problému. Světová energetická rada pracuje s termínem energetické „trilema“ a v jeho rámci definuje tři základní požadavky: bezpečnost dodávky, sociální přiměřenost a minimalizaci vlivu na životní prostředí. Bohužel se stalo to, že Evropská unie dlouhá léta slyšela pouze na ten třetí.
Nutno podotknout, že dobře míněné úmysly ještě k tomu mnohdy dláždily cestu do ekologických pekel. Zmíním například přimíchávání biopaliv nebo elektrárny na biomasu spalující dováženou štěpku z amerických lesů… V této souvislosti považuji za vhodné uvést ještě překotně podporovanou elektrifikaci průmyslu či dopravy, která zejména v zemích se špinavějším energetickým mixem jen přesouvá ekologickou zátěž tam, kde není tolik vidět. Aniž bych zpochybňoval ekologický přínos těchto zařízení, kladu si otázku, kolik uživatelů elektromobilů si v Česku uvědomuje, že každý rok spálí několik metráků uhlí?
V Evropě se chováme, jako kdybychom už dávno měli vyřešenou dlouhodobou akumulaci energie, tedy mezisezonní, vysokokapacitní a ekonomicky rozumné skladování elektřiny. Jinak si nelze vysvětlit ten neutuchající tlak na to, aby se rozvíjely pouze obnovitelné zdroje energie, jejichž výroba je z fyzikální podstaty nárazová. Máme sice jasno o energetickém mixu v roce 2050, ale nemáme ponětí o tom, z čeho budeme vyrábět elektřinu ve 30. letech, protože obsazení takzvaného přechodového paliva (jímž měl být zemní plyn) se poněkud zkomplikovalo…
Co s tím? Udržme a budujme vyvážené národní energetické mixy s respektem k přírodním podmínkám, geografickým dispozicím a surovinovým zdrojům.
Evropská unie a členské státy by měly v energetice vytvořit takové podnikatelské prostředí, jaké podporuje budování nových zdrojů, nebo mu aspoň nebrání. K tomu úplně stačí stabilizovat regulatorní prostředí a ne každé tři roky revidovat energeticko-environmentální strategie. Zamysleme se nad výší emisní povolenky a jejím skutečným dopadem. Přestaňme bankám a pojišťovnám diktovat, co je a co není dostatečně zelené. Opusťme ideologii a rozvíjejme všechny dostupné technologie s důrazem na možnost využití domácích zdrojů energie, které má každý členský stát jiné.
Připusťme si, že trh jsme zničili přebujelou regulací a nereagujme na jedno nefunkční regulatorní opatření jiným. Pokračujme v dekarbonizaci a cestě za klimatickou neutralitou, ale nezapomínejme, že po ní nemůžeme jít potmě, pěšky a bez kabátu. Jedině tak máme šanci předat další generaci energetiku v ne o moc horším stavu, než jsme ji přebírali od té předcházející.
Pavel Farkač, analytik Sev.en Energy
•
