Jsem rád, že premiér Fiala přikládá vědě a výzkumu takovou důležitost, že si tato agenda vyžádala přidělení vlastního ministra. Lépe řečeno ministryně. Helena Langšádlová bude de facto v čele Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Právě toto kolegium se vláda zavázala posílit. Toho ale nedosáhne bez spolupráce s českým vysokým školstvím a dalšími institucemi. A tady je zároveň největší úskalí a výzva celého plánu – nová administrativa bude muset vynaložit mnoho sil, aby v tomto rozmanitém prostředí převládala atmosféra vzájemné sounáležitosti a spolupráce. Do značné míry to bude záviset i na tom, jak bude fungovat exekutivní tandem Heleny Langšádlové s ministrem školství Petrem Gazdíkem.
Foto: Svatopluk Klesnil
Koaliční smlouva je samozřejmě ze své povahy dokument spíše obecné povahy. Bylo by proto k nové vládě nespravedlivé z něj vyvozovat jakékoliv analytické závěry. Co ale můžeme hodnotit pozitivně je bezpochybně fakt, že jsou tvůrci dokumentu důvěrně obeznámeni s akademickým prostředím a jeho fungováním. Zdá se to jako samozřejmost. Nicméně zkušenosti s některými předchozími administrativami bohužel dokázaly, že to zase taková samozřejmost rozhodně není.
Už na první dobrou musím ocenit tři věci. Pozoruhodná je sama skutečnost, že se koalice otevřeně hlásí k výrazné podpoře vědy a výzkumu i vysokoškolského vzdělávání. Už to je silný vzkaz, se kterým by instituce typu České konference rektorů, Rady vysokých škol i jednotlivých univerzit měly aktivně pracovat a trvat na plnění vládních závazků.
Ve stručném vládním prohlášení nacházíme některé více či méně konkrétní představy – zmiňme zvyšování počtu profesně orientovaných studijních programů, které může vést k žádoucí profesionalizaci a rozmanitosti vysokých škol. Tento proces je ale nutné propojit s odpovídajícími motivačními kritérii s důrazem na zvyšování atraktivity a prestiže jednotlivých institucí. Pro začátek je to ale bezesporu slibný záměr, a já se už teď těším na věcnou a produktivní debatu.
Třetí pochvala se týká závazku udržet kontinuitu s tím, co se ve světě vysokého školství a vědy a výzkumu dělo doteď. Nekoncepční a nesmyslné změny by nás zbytečně posunuly roky zpět. V tomto ohledu rozhodně doporučuji třeba i pomalejší evoluci namísto revoluce. Vláda se chce v otázkách hodnocení vědy a výzkumu nadále držet v mantinelech Metodiky 2017+, a to je správně.
To nejdůležitější ale koaliční smlouva ponechává nevyřčené. České vysoké školství potřebuje výrazné strukturální změny a klíčem k nim bude novela vysokoškolského zákona. Systém nutně musí projít rozsáhlou modernizací, která přenese na bedra univerzitních managementů rozsáhlejší pravomoci. Nynější stav, charakterizovaný absurdním rozporem vysokoškolské samosprávy a jejími mizivými pravomocemi, je přímým viníkem stagnace českých univerzit v mezinárodním srovnání.
A my bychom měli mít ambici v mezinárodním prostředí excelovat. Všichni přece chceme, aby z univerzit zmizely neduhy, jako je inbreeding, klientelismus nebo „akademický nacionalismus“. Jak si zlepšit reputaci? Třeba urychlením přidělování víz nebo přehodnocením nostrifikačního procesu na úrovni krajských samospráv. Spousta nadějných mladých studentů a vědců míří spíše na univerzity v Německu nebo Rakousku. Proč jim nenastavit podmínky tak, aby se jim chtělo i do Česka? Naše věda a výzkum je totiž nutně potřebuje.
Jaroslav MILLER, rektor Anglo-Americké vysoké školy (AAU)
•
