Své o tom ví i Adriana Krnáčová, bývalá primátorka hlavního města, pro kterou se specifické prostředí pražské politiky stalo i inspirací pro její literární tvorbu. Podle Andriana Krnáčové je základním problémem celková roztříštěnost a neefektivnost pražské samosprávy, která brání rozvoji města. „Máme 57 městských částí, což znamená 57 starostů a jejich zastupitelstva. Každý starosta sleduje primárně zájmy své části, což je pochopitelné, ale často to jde proti zájmům města jako celku. A bohužel často se ani nechtějí dohodnout, protože si myslí, že ústupek ve prospěch města by je mohl stát znovuzvolení,“ říká Adriana Krnáčová.
Dopravní podnik hl. m. Prahy se opět na podzim ocitl v centru pozornosti médií, a to často v negativním světle. Proč si myslíte, že je tato organizace tak častým terčem skandálů?
Dopravní podnik je obrovská společnost, která je klíčová pro fungování města, ale historicky se v ní nechaly zakořenit problémy, které nikdo nevyřešil. Spravuje ohromné množství majetku, uzavírá zakázky za miliardy korun, a přitom je stoprocentně vlastněná městem. To z ní dělá ideální cíl pro politické tlaky a osobní zájmy. Často je řízená lidmi, kteří nemají dostatečné zkušenosti, a navíc tam nefunguje transparentní dohled.
Jaké konkrétní problémy považujete za nejzávažnější?
Je to kombinace špatného řízení, netransparentních procesů a politizace. Dopravní podnik je sektorovým zadavatelem, proto nemusí některé zakázky soutěžit, což vytváří prostor pro manipulace. Historicky se prodlužovaly smlouvy bez výběrových řízení nebo se zakázky uzavíraly za nevýhodných podmínek. Tato kultura se tam drží a je těžké ji změnit, protože je tam silně zakořeněná. Navíc i současná dozorčí rada často nemá dostatek odborných znalostí, aby mohla efektivně dohlížet na činnost podniku.
Co by mohlo situaci zlepšit?
Problém tkví právě v té velikosti. Dokud bude Dopravní podnik obrovským molochem, tak se problémy budou cyklicky opakovat. Jedním z řešení by mělo být jeho rozdělení na menší, specializované společnosti. Například kolejová doprava, autobusová doprava, opravy vozidel nebo správa majetku. Ty by mohly fungovat jako samostatné subjekty a ničemu by to neublížilo. Tím by se zlepšila kontrola a přehlednost. Současný model je neprůhledný a náchylný k chybám i zneužívání. Navíc by mělo být řízení těchto firem odpolitizované a zaměřené na profesionální správu. Čím více je v řízení politický prvek, tím je méně efektivní.
Kromě Dopravního podniku jste zmínila i strukturální problémy Prahy. Co podle vás nejvíce brzdí její rozvoj?
Největším problémem Prahy je její roztříštěnost. Máme 57 městských částí, což znamená 57 starostů a jejich zastupitelstva. Každý starosta sleduje primárně zájmy své části, což je pochopitelné, ale často to jde proti zájmům města jako celku. A bohužel často se ani nechtějí dohodnout, protože si myslí, že ústupek ve prospěch města by je mohl stát znovuzvolení. Když jsem nastoupila do funkce, řešila jsem například žalobu několika městských částí proti magistrátu kvůli trase Pražského okruhu. Je to absurdní. Místo spolupráce se jednotlivé části často přetahují o kompetence a rozpočty.
Vidíte nějakou možnost, jak tento problém řešit?
Jediným dlouhodobým řešením by bylo snížení počtu městských částí a vytvoření větších samosprávních celků. Dříve měla Praha pouze 15 městských částí a fungovalo to lépe. Dnes máme situaci, kdy některé městské části mají stovky obyvatel, a naopak jiné desítky tisíc. To vytváří nejen chaos a neflexibilitu v řízení hlavního města, ale i zbytečné náklady. Bohužel je to politicky velmi citlivé téma a málokdo má odvahu o tom začít vést jenom debatu.
Upřímně si myslím, že by mohla pomoci i přímá volba primátora a starosty, jako je to na Slovensku. Přímá volba dává primátorovi nejenom větší mandát pro jeho funkci, ale také ho nutí daleko více jednat a být aktivním v tlačení klíčových projektů, které občanům slíbil. Může si vybrat svůj tým, který je pak přímo odpovědný za výsledek. Přeci jenom má větší, minimálně pocitovou, odpovědnost za město a mnohem více si uvědomuje, že jakýkoliv velký nezdar bude mít především on „na triku“. Nemůže se schovat za koalici, ale může svobodně rozhodovat, za předpokladu, že mu to zastupitelstvo schválí.
Napsala jste dvě knihy inspirované prostředím politiky. Jak moc v nich čerpáte ze své vlastní zkušenosti?
Moje zkušenosti z politiky byly určitě hlavní inspirací. Když jsem psala svou první knihu, chtěla jsem lidem přiblížit, jak vypadá zákulisí politického dění v Praze. Mnoho čtenářů si možná myslelo, že si některé situace vymýšlím, ale realita byla často ještě absurdnější. Například aktuální kauza kolem Dopravního podniku mi připadá, jako by někdo četl kapitoly z mé první knihy a inspiroval se jimi. Ukazuje to, jak moc je tento systém neprůhledný a jak snadno se v něm mohou opakovat chyby.
Téma knihy je sice zasazeno do fiktivního prostředí, ale mnoho čtenářů jistě pozná paralely s realitou. Chtěla jsem upozornit na to, jak politické prostředí často ovlivňuje běžný chod města, a jak málo se veřejnost dozvídá o skutečných problémech a motivech, které stojí za jednotlivými rozhodnutími.
Stalo se někdy, že jste do knihy nechtěla něco napsat, protože to bylo příliš drsné nebo neuvěřitelné?
Byly situace, kdy jsem si říkala, že pokud bych popsala úplnou pravdu, čtenáři by mi to nevěřili. Realita politiky je někdy tak absurdní, že by působila jako špatně napsaná fikce. Ale mým cílem nebylo jen šokovat, ale spíše poukázat na problémy a osvětlit, jak systém funguje. Pro mě je psaní i forma terapie a způsob, jak reflektovat to, co jsem zažila. Ale především je to komplexní intelektuální činnost, náročná a krásná.
O čem je vlastně druhá kniha Nemesis: Temné město? Čím se liší od první knihy z prostředí dopravního podniku?
Jedná se o volné pokračování té první a zaměřuje se na fungování politického systému, jeho zákulisí a spletitost vztahů mezi politiky, úředníky a různými zájmovými skupinami. Tentokrát jsem se rozhodla jít více do hloubky a ukázat, co se děje, když se střetnou osobní ambice, nedostatek kompetencí a tlak veřejnosti. Inspirací mi opět byly mé vlastní zkušenosti, ale i příběhy, které jsem slyšela od svých kolegů a známých. Hlavní zápletka detektivního thrilleru se tentokrát točí, kromě korupce v Praze, také okolo zdánlivě nesouvisející smrti ministra vnitra.
Co vás motivuje k tomu, abyste psala dál?
Psát je pro mě možnost, jak sdílet své zkušenosti a předat něco ostatním. Chtěla jsem upozornit na to, jak politické prostředí často negativně ovlivňuje běžný chod města. Není nic horšího než rozhodnutí, které není založeno na datech a skutečných potřebách města.
Politika mě naučila, že systém se dá změnit, ale vyžaduje to obrovské úsilí, trpělivost a podporu veřejnosti. Chci, aby si lidé uvědomili, že politika není jen o skandálech, ale i o každodenní tvrdé práci. Pokud mé knihy někoho inspirují nebo mu otevřou oči, splnily svůj účel.
•