Surovinová politika pro dřevo v Česku definuje cíl navýšit podíl dřevostaveb u výstavby rodinných domů na 25 procent do roku 2035 a zjednodušit požární pravidla pro výškové stavby ze dřeva. Než se začneme inspirovat zahraničními modely, zaměřme se na to, co dává smysl v kontextu ČR.
Ta se dlouhodobě potýká s nedostupným bydlením. Řešením by mohlo být zavedení surovinové politiky s pragmaticky nastavenými cíli, což podpoří dostupnost materiálů splňujících podmínky udržitelné výstavby a umožní dynamický rozvoj stavebnictví.
Není tedy na místě chránit zájmy jednoho odvětví, ale snažit se nastavit férové podmínky pro všechny stavební materiály. Pokud totiž stát nepodporuje vyvážený přístup a upřednostňuje jeden materiál, nejde o spravedlivou regulaci, nýbrž o deformaci trhu. Takový přístup nepřináší řešení, ale naopak vytváří nové problémy – omezuje trh, zvyšuje ceny stavebních materiálů a zpomaluje výstavbu v důsledku dlouhodobé nerovnováhy v dostupnosti surovin.
Pokud státní surovinová politika zajistí dostatek a dostupnost materiálů v takovém objemu, který by zajistil podporu při budování dostupného bydlení a zároveň zajistí stabilní tržní prostředí, společně s urychlením stavebního řízení, jedná se o jedinou cestu k tomu, aby se bydlení v Česku stalo dostupnějším. Jestliže ministerstva podporují udržitelnou výstavbu, musejí zohlednit výsledky analýz vlivu stavebních materiálů na životní prostředí. A ty jednoznačně ukazují, že materiály je nutné porovnávat v celém jejich životním cyklu, tedy od vzniku až po likvidaci: „from cradle to grave”. Studie renomovaných odborníků v Česku, jako jsou ti z centra UCEEB při ČVUT nebo z VŠCHT, jasně dokazují, že zásadní je provoz budov, životnost stavebních materiálů a jak snadno lze budovy rekonstruovat.
Proto je pro udržitelné stavebnictví nejzásadnějším argumentem životnost materiálů. Výrobci deklarují udržitelnost prostřednictvím environmentálního prohlášení o produktu (EPD), jež slouží jako zásadní kritérium při environmentálním hodnocení materiálů pro konstrukci budov. V Česku však výrobci dřevostaveb EPD pro své použité materiály k dispozici nemají, zatímco u cihel EPD se deklaruje životnost na 150 let. Ta je výsledkem precizního a kvalitního zpracování už na počátku životního cyklu během jejich výroby. Pokud by výrobci cihel vyráběli materiály se srovnatelně krátkou životností, jako se odhaduje u dřevostaveb, z krátkodobého obchodního hlediska by to bylo výhodné – znamenalo by to opakovaný odbyt.
Pakliže ale takové materiály musejí za 150 let několikrát nahrazovat, znamená to opakovanou výrobu, renovaci, transport a instalaci, což celkovou uhlíkovou stopu dramaticky zvyšuje. Závěrem lze říct, že skutečně udržitelné materiály jsou ty, které obstojí ve zkoušce času, snižují celkové náklady na stavebnictví, omezují environmentální dopady a přispívají ke stabilnějšímu trhu s bydlením. Proto je zásadní podporovat surovinovou politiku, jež nebude krátkodobě favorizovat jeden druh materiálu, ale bude přirozeně preferovat to nejvhodnější materiálové a konstrukční řešení, neboť každá stavba vyžaduje individuální přístup.
Kamil Jeřábek,
generální ředitel společnosti wienerberger
•
